Každou hru tvoří pravidla

Představme si, že na derby mezi Spartou a Slavií přiletí 500 Marťanů, kteří nikdy předtím neviděli fotbal.  Protože to jsou inteligentní Marťani, za chvíli okopírují chování ostatních fanoušků a začnou vesele fandit. Bohužel, nevědí, co je to ofsajd. A tak když jim rozhodčí neuzná gól, který se jí moc líbí, spustí rotyku.  To pochopitelně znalé fanoušky rozčílí a na stadionu dojde k docela slušné rvačce.  Důvod? Bez sdílených pravidel se vytratí šance na férové posouzení hry.

Společenský život je vlastně také hra jenom s mnohem složitějšími pravidly.  Základní kostra – konstituce – těch pravidel je popsaná v ústavě. V každé liberální zemi řeší dvě základní funkce: 1) vymezuje pravidla pro vzájemné vztahy ústavních hráčů 2) chrání občana před státem. Dobrá ústava je požehnání  a postarat se o ni není vůbec jednoduchý úkol.

Kromě slavných časů Karla IV –  a to už je hodně dávno-, jsme byli spíš periferií.  Lidí, kteří by rozuměli ústavám, jsme měli pomálu.  Za komunistů bylo možné do ústavy napsat cokoliv, protože to nikdo nebral vážně. Celé parlamentní zřízení bylo jenom divadlo na oko. Rozhodoval Ústřední výbor Komunistické strany. Není proto divu, že i v letech po obnovení svobodného zřízení ústavní principy často plakaly v koutě. Nemá smysl, abych tady vypočítával přehmaty, jakých se naši politici dopouštěli, a jak jim to u lhostejné veřejnosti procházelo. Ústava omezuje moc. Málokterý politik touží po tom, aby jeho moc byla omezena. Pokud veřejnost ústavním pravidlům nerozumí a nezajímá se o ně, nezajímají se o ně ani novináři a kolečko se uzavírá.

Doufám, že se situace mění. Doufám, že vaše stávka bude znamenat nejen žlutou kartu pro stávající politickou moc,  ale hlavně, že se vy sami začnete ústavou vážně zabývat. Ústavu můžete mít rádi a vážit si jí jenom tehdy, když ji budete znát a rozumět jí.

Dnes už jsme jinde než v roce 1989.  Dnes už existuje řada učitelů, kteří ústavě rozumí a umí ji srozumitelně vykládat. A pak už to chce jenom odvahu se práv, které nám ústava dává, také dovolávat. Někdy i hlasitě. Ale přitom nezapomenout, že ústava nedává jenom práva, ale klade i povinnosti.

Jak by řekl Zdeněk Svěrák: je to na vás!

Podobnost s rokem 1914 náhodná?

Podobnost s rokem 1914 náhodná?

Václav Žák

Otrava bývalého agenta sovětské tajné služby a jeho dcery ve Velké Británii nervovým plynem přivedla vztahy s Ruskem na symbolických 23 (podle počtu vypovězených diplomatů) pod nulou. Britská strana dala Rusku krátkou lhůtu na vyjádření a obrátila se na spojence vycházejíc z přesvědčení, že za útokem stojí Rusko. Kromě Francie se všichni spojenci postavili na britskou stranu, aniž by vyžadovali nějaké důkazy. Výroky některý politiků i diplomatů jsou tak ostré, jako kdyby měla zítra vypuknout válka.

Při vzedmuté vlně emocí se mohou lehce podezření považovat za fakta.  Sovětský agent byl otráven dvousložkovým nervovým plynem, jehož výroba podle jednoho z jeho autorů, Volžského Tatara, který žije mnoho let ve Spojených státech, přesahuje možnosti nestátních aktérů.

Putin se kdysi vyjádřil, že zrádci dojdou odplaty a už je to jasné: Putin odpovídá za útok na agenta.

Tak jednoduše to ovšem nechodí. Druhou světovou válku vyprovokovali Němci oblečení do polských uniforem, vietnamskou pro změnu Američani útokem na svoje lodi v Tonkinském zálivu.  Podvržených operací jako hub.

Už v  době, kdy se to stalo, soudní lidé pochybovali o vině domnělých útočníků.

Je dobré se napřed zeptat, komu taková událost prospěje. Útok vzácným nervovým plynem přece nutně vrhne podezření na Rusko jako na viníka.  Co tím může získat?  Na to je třeba hodně krkolomná teorie. Třeba, že Putin chce zastrašit střední třídu, aby neopouštěla Rusko. Kdo chce věřit, ať věří, ale nejspíš to dá práci.

Na druhou stranu, má-li někdo zájem Rusko a Putina poškodit notabene před volbami, je takový zinscenovaný útok ideálním nástrojem.  Jak by se asi útočník mohl k nervovému plynu dostat? To není těžké odhadnout. V časech existence Sovětského svazu byly zbraně hromadného ničení rozmístěny i v těch republikách, které se po rozpadu Sovětského svazu osamostatnily. Třeba víme, že jaderné zbraně byly jak na Ukrajině, tak v Kazachstánu.  Nepochybně tam pro případ války byly i chemické zbraně.

Navíc v chaosu za Jelcina byla kontrola zbraní krajně nedostatečná, takže existuje vysoká pravděpodobnost, že se chemické zbraně mohly dostat do mnoha nepovolaných rukou. Řekněme, že stát Ypsilon, který má velmi špatné vztahy k Rusku, chce jeho pověsti co nejvíce uškodit. Líp, než takovým typem útoku, to snad ani udělat nejde.

Chápu, že si řada čtenářů okamžitě řekne, to je přece apologetika Ruska či přímo kremelská propaganda! Po shlédnutí Otázek Václava Moravce bych si nejspíš měl připadat jako zrádce celé atlantické civilizace.

Moment. Dodnes oficiálně přijímaná verze událostí na Majdanu v roce 2014 přece událost líčí tak, že policie Berkut prokremelského prezidenta Janukovyče začala střílet do pokojných demonstrantů. Od té doby se však dostala na světlo boží celá řada informací, kterým se naše média jaksi nevěnovala. Německá veřejnoprávní televize ARD natočila na Ukrajině dokumentární film, v němž kyjevský lékař říká redaktorům, že v těle obětí policistů z Berkutu i demonstrantů našli kulky ze stejné pušky. To ovšem úplně mění celý příběh a znamená to, že masakr na Majdanu nezavinil Janukovyč na příkaz z Moskvy, ale zinscenoval ho někdo třetí. Kdo? Není to tak dlouho, co italský kanál 5 odvysílal interview se třemi snipery, kteří v něm uvedli svá jména a prohlásili, že byli najatí lidmi z okolí gruzínského prezidenta Saakašviliho k tomu, aby provokaci na Majdanu provedli. Popisují podrobně, jak to bylo.

To už je příběh, který logiku má, ale zároveň je jasné, proč o něj západní mainstreamová média včetně našich nestojí. Je-li prezident Porošenko cenným spojencem, který přináší „západní hodnoty“ do klíčového prostoru bývalého Sovětského svazu, stěží bude mít někdo zájem líčit detaily, jak se dostal k moci. Vždyť přece bez Ukrajiny Rusko nemůže být supervelmoc, jak americké stratégy učil Zbigniew Brzezinski.

Ještě vám připadá nemožné, že je útok nervovým plynem zinscenovaný?  Zdůrazňuji, že se jedná o hypotézu, žádné důkazy.  Pouze jsou některé hypotézy mnohem pravděpodobnější než jiné.  Občané by měli dostat šanci, aby si to porovnání udělali sami. Pokud se k nim informace dostávají v podobě, jak to v neděli předvedla naše veřejnoprávní televize, pak se jedná o formování, nikoliv informování.

Není to jediný příklad informační asymetrie, jakou média vytvářejí. Jedním z milníků vývoje názorů na prezidenta Putina byla vražda novinářky Anny Politkovské v roce 2006 v den Putinových narozenin. Objednaná vražda novinářky je skutečně odporná věc a reakci veřejnosti se nelze divit. Zajímavé je, že o 8 let předtím byl na narozeniny Michaila Chodorkovského zastřelen starosta města Něftějugansk Vladimír Petukov. Trvale se dožadoval, aby Jukos platil daně. Po cestě do úřadu ho někdo rozstřílel samopalem.

Uvádím to proto, že v případě Politkovské se objevila celá řada článků, která její vraždu spojovala s prezidentem Putinem, zatímco v případě Petukova se podobné články v tisku nejen vůbec neobjevily, ale Chodorkovský byl soustavně líčen jako špičkový ruský manažer, který upadl do Putinovy nemilosti, protože chtěl v Rusku vymýtit korupci a zkorumpovaný Putin ho proto v politickém procesu uvrhl na dlouhá léta do vězení. Nikdo nepopisoval, jakým podvodem se Chodorkovský zmocnil Jukosu, jak šéfové Jukosu podpláceli poslance v Dumě, aby neschvalovali daňové zákony, nezdůrazňoval, že Evropský soud pro lidská práva (ESLP) opakovaně odmítl uznat, že proces s Chodorkovským byl politickým procesem.

Základní manipulačním mechanismem je selekce informací. Média informace vybírat musejí, ovšem jde o to, aby neupadla do propagandy.

Upozorňuji, že si nemyslím, že si Chodorkovský objednal vraždu starosty, ale stejně tak si nemyslím, že by si Putin objednal vraždu Politkovské.  Četl jsem kdesi, že v té době velitelé ochranek viděli v likvidaci „obtížného hmyzu“ vhodný dárek pro šéfa k narozeninám.  Ramzan Kadyrov, který byl hlavním terčem článků Politkovské, měl narozeniny o 3 dny dřív než Putin.

Novinářka, která se zastávala práv Čečenců proti vyčínání Rudé armády nepředstavovala pro Putina naprosto žádné politické nebezpečí. V Rusku se děti straší Čečenci i v klasické literatuře. Naopak její vražda byla to nejhorší, co se mohlo Putinovi z hlediska jeho prestiže stát.

Informační asymetrie se týká celé řady dalších kauz. Problém je ovšem v tom, že je jich příliš mnoho.  Putin se ujímal úřadu v prakticky zhrouceném státě.  Obnova moci se málokdy dělá podle Gutha Jarkovského. Kromě francouzského prezidenta Chiraka si žádný západní státník nepřipouštěl, jak obrovský úkol před Putinem stojí. Když západní média záhy začala Putina kritizovat za jeho nedemokratické počínání, například válku v Čečensku, mnoho západních politiků dalo postupně od Putina ruce pryč, protože by za to mohli u veřejnosti zaplatit vysokou cenu.

Klíčovou otázku, jestli se do nové bezpečnosti architektury zařadí i Rusko, však Západ řešil dlouho před Putinem.

Špičkový americký diplomat George Kennan varoval v polovině devadesátých let, že rozšiřování NATO na východ je katastrofální chybou, která poškodí vývoj ruské demokracie, vyvolá v Rusech opět pocit ohrožení, a když na to budou reagovat, prohlásí se, že se nezbavili svých imperiálních ambicí.  Přesně k tomu také došlo.

Clintonova administrativa se rozhodla jinak. Formální závazek nerozšiřování aliance neexistoval, zájem bývalých členů Varšavské smlouvy a vojenskoprůmyslového komplexu naopak ano a byl velmi účinný. Otázku, jestli se tím pásmo stability a bezpečnosti skutečně rozšíří, si kromě Kennana kladlo pár akademiků.

NATO se prostě rozhodlo bezpečnostní zájmy Ruska ignorovat. Prý NATO pouze hájí lidská práva, tak se ho nikdo nemusí bát.  Realistická teorie mezinárodních vztahům se vyučuje na převážné většině amerických univerzit. Tam se studenti seznámí s konceptem národních zájmů. Když se podíváme, jak Spojené státy reagují na čínskou obchodní základnu v Djibouti, u vjezdu do Rudého moře, vedle jejich vojenské základny vidíme, že národním zájmům rozumějí velmi dobře.  Proč si v případě Ruska myslí, že se Moskva národních zájmů vzdá?  Jak by v Rusku mohl obstát politik, který závisí na souhlasu občanů se svou politikou, kdyby nereagoval na puč, který vedl ke svržení prezidenta Janukovyče v Kyjevě? Z hlediska Rusů nejde o anexi Krymu, ale realizaci práva na sebeurčení občanů Krymské autonomní oblasti.

Generální tajemník NATO Stoltenberg by si měl rozmyslet, čím došlo k proměně vztahů mezi Ruskem a Západem. Jestli v tom náhodou nehraje roli, že se západní vojenská aliance posunula o 1000 km na východ proti původním slibům (nikoliv závazkům), které dostal Gorbačov, a pokusy NATO začlenit do aliance Gruzii a Ukrajinu.

Členka Národní bezpečnostní rady Spojených států Fiona Hill poznamenala při besedě v Brookings institutu, že si nedovedli představit, jak by Putin mohl proti rozšiřování NATO do zemí bývalého Sovětského svazu něco udělat. Není divu: Jelcin léta protestoval, ale nebyl schopen udělat nic. Putin Condoleezzu Rice, tehdy ministryni zahraničí USA, varoval už v roce 2006. Nebrala ho vážně.

George Kennan měl opět pravdu.  Jako první z osobností, které utvářely poválečnou zahraniční politiku Spojených států, si uvědomil, že jednostranná sázka na vojenskou konfrontaci je cestou s vysokými náklady i riziky. Ostře kritizoval rostoucí moc armády, vojenského průmyslu a lobbistů. V atmosféře strachu, který v padesátých letech zachvátil Spojené státy, to prohrál.  Nicméně Kissinger s Nixonem vyvedli Čínu z komunistického bloku nikoliv silou, ale diplomacií.  Gorbačov odstavil Komunistickou stranu Sovětského svazu od moci, protože po jednáních Ronaldu Reaganovi uvěřil.

Kennan viděl, že se dějiny opakují. Jeho předpověď, co se bude dít po rozšíření NATO na ruské hranice, byla zcela přesná.  Pro něho ta otázka stála tak, že pokud se Rusko nebude cítit ohrožené ve svých národních zájmech, bude se chovat jako kooperativní partner.

V atmosféře strašení hybridními válkami taková politika nemá šanci na úspěch. Ve Spojených státech se porušuje dělba moci: zákonodárci suplují exekutivu. Vypadá to, jako kdyby Spojené státy zachvátila třetí vlna Rudé hrůzy. Nezodpovědní evropští politici jako britský ministr zahraničí Boris Johnson používají strach z Ruska k mobilizaci v domácím politickém zápase.

Někteří pozorovatelé si uvědomují velkou podobnost se situací před první světovou válkou.  Po desetiletích míru jako by si to národy chtěly rozdat. Doufejme, že existence jaderných zbraní tento scénář z roku 1914 nedovolí zopakovat. Realista však ví, na jak tenké niti je ta naděje pověšena.