Teorie ofenzivního realismu profesora Johna Mearsheimera z University v Chicagu konstatuje, že mezinárodní vztahy se liší od vnitrostátních tím, že v nich neexistuje centrální moc, která by rozhodovala spory. Proto podle něj jediný způsob, jakým může velmoc zajišťovat svoji bezpečnost, spočívá v tom, že se snaží o co největší moc, protože nikdy neví, jakou intriku proti ní může soupeřící velmoc použít. Empirické doložení své teorie předvedl v knize Tragédie velmocenské politiky.
Stojí za povšimnutí, že v Mearsheimerově teorii nezáleží na tom, jaké je vnitřní uspořádání států. Řídí se svými zájmy a ohledem na svou bezpečnost, ať jde o demokracii nebo o autoritativní režim. Realistická teorie zahraničních vztahů je u nás málo oblíbená. Připadá nám cynická.
My máme tendenci dějiny personalizovat. Oblíbeným terčem je přitom prezident Beneš. Stál u kormidla státu ve dvou zlomových okamžicích, jak v době mnichovské krize v roce 1938, tak v době Vítězného února o deset let později.
Nedávno jsme si připomněli sedmdesáté výročí únorové krize a až na ojedinělé výjimky se na jeho hlavu opět snesla přísná kritika. Přestaňme Beneše šetřit, volá Petr Pithart. Běžně se mu vyčítá komplex z Mnichova, naivita vůči Stalinovi, souhlas s odmítnutím Marshallova plánu, a hlavně selhání v únoru 1948. Přitom vesměs se předpokládá, že jsme zahraničněpolitickou orientaci měli ve svých rukách.
Upřímně řečeno, mám o tom značné pochybnosti. Druhou světovou válku vyhrála koalice velmi nepravděpodobných spojenců. Připomeňme si, jak vznikla. Francie měla se Sovětským svazem smlouvu o vzájemné pomoci. Měla ji i s Československem. Velká Británie měla smlouvu pouze s Francií, tedy se Sovětským svazem i s Československem byla vázaná pouze nepřímo. Když se v Mnichově Velká Británie a Francie rozhodly Československo předhodit Hitlerovi, pochopil to Stalin tak, že dávají Hitlerovi zelenou pro útok na Sovětský svaz. Mearsheimer to ve své knize uvádí jako příklad tzv. buck passing, zaujetí pozice nezúčastněného pozorovatale, kdy to Stalin Západu vrátil smlouvou Ribbentrop-Molotov. Tím dal Hitlerovi zelenou k napadení západní Evropy, čehož on bez váhání využil. Stalin se mezitím pokusil vytvořit si nárazníkovou zónu obnovením hranic carské říše: Obsadil Pobaltí, část Polska a pokusil se obsadit i Finsko, což se mu nepodařilo. Doufal, že se střetu s Hitlerem vyhne. Nevyšlo to. V létě 1941 Hitler napadl Sovětský svaz.
Británie, osamocená ve válce s Hitlerem, se rozhodla Sovětskému svazu pomoci. Churchill si byl vědom, že pokud Sovětský svaz padne, znamená to smrtelné nebezpečí pro britskou říši i samotnou Británii. Vtipkuje o tom, že v takové situaci by se spolčil i se samotným Satanem.
Půl roku na to, po japonském útoku na Pearl Harbor vstupují do války Spojené státy, v té době nejsilnější hospodářská mocnost na světě. Tak vznikla ta nepravděpodobná koalice, která si nevěřila ani nos mezi očima. Stalin byl přesvědčen, že spojenci neotevírají druhou frontu, protože chtějí, aby Sovětský svaz vyšel z války maximálně oslaben. Podle knihy Daniela Yergina Otřesený mír dokud prezident Roosevelt žil, prosazoval „jaltský“ přístup k SSSR. Předpokládal, že se SSSR po válce stane kooperativní velmocí, která bude pochopitelně chtít prosadit svoje sféry vlivu. Po jeho smrti se však kormidla americké zahraniční politiky chopila skupina diplomatů a politiků, vycházející z předpokladů, kterým Yergin říká „rižské axiomy“ že se Stalin bude snažit rozšířit komunismus po celém světě a zastavit se dá jenom silou. Sem patřili mj. Winston Churchill, diplomat George Kennan a nový americký prezident Harry Truman.
Fakt, že Stalin nepřipustil návrat londýnské exilové vlády do Polska, vedl Churchilla k tomu, že koncem května 1945 nechal vypracovat plán operace Nemyslitelné. Cílem plánu bylo „vnutit Rusku vůli Spojených států a Britského impéria ohledně Polska.“ V pozadí stály obavy, že Stalin využije své obrovské armády v Evropě k tomu, aby se spojil s Japonskem a dobyl západní Evropu.
Operace měla začít 1. července 1945 – čtyři dny před volbami v Británii překvapivým útokem 47 britských a amerických divizí v oblasti Drážďan na střed sovětských linií. Operace se měly také účastnit polské jednotky a 100 000 vojáků wehrmachtu. Nakonec byla operace vyhodnocena jako příliš riskantní. Zdůrazňuji: jde o květen 1945. Je však třeba poznamenat, že takové informace máme jedině díky přístupnosti západních archivů, dokonce na internetu. U sovětských archivů nám taková možnost schází, proto mohou být některá líčení jednostranná.
Stalin však dodržel slib a Japonsku vyhlásil válku.
Úspěšné nasazení jaderných zbraní v Japonsku vedlo americké vojenské plánovače k plejádě úvah o tom, jak s jejich pomocí čelit převaze konvenčních sil Rudé armády. Měli strach, že sověti dobudou západní Evropu – kromě Velké Británie – , dál Irán, Mandžusko, Koreu, severní Čínu během několika týdnů nejvýš měsíců.
V dalším vývoji mezinárodních vztahů sehrálo klíčovou roli Řecko. V boji proti německé a italské okupaci získali významný vliv partyzáni úzce navázaní na řeckou komunistickou stranu. Exilová vláda v Káhiře neměla v Řecku žádný vliv. Partyzáni oslabili kolaborantskou vládu natolik, že rozsáhlému území na severu vládli sami. Když koncem roku 1944 nacisti odešli a Britové přivezli z Káhiry exilovou vládu, která se opírala o jejich jednotky, došlo ke střetu, z kterého vznikla občanská válka. Churchill nechtěl, aby se v Řecku dostali k moci komunisti, tak v občanské válce stál na straně exilové vlády. Když Británii docházely zdroje, požádal Trumana o pomoc. Řečtí komunisti přitom nebyli figurky Moskvy. Podporoval je Tito, nikoliv Stalin. Kvůli podpoře řeckých komunistů dokonce došlo k rozkolu mezi Moskvou a Bělehradem.
Truman byl prezident za demokraty v čase, kdy obě komory Kongresu ovládali republikáni. Protože se bál nařčení, že za Churchilla tahá kaštany z ohně, a aby si zajistil hladký průběh schválení pomoci Řecku a Turecku pozval si senátora Arthura Vandenberga na schůzku s ministrem zahraničí Georgem Marshallem a jeho zástupcem Deanem Achesonem. Acheson na schůzce vyložil nástin pozdější teorie domina, v níž komunistické státy přirovnal k shnilému jablku, které nakazí všechna ostatní v košíku. Vandenberg doporučil Trumanovi, aby předstoupil před Kongres a „pořádně vyděsil americký lid“. Řekl bych, že se mu to povedlo dokonale.
Truman v březnu 1947 přednesl v Kongresu působivou řeč, kterou řada historiků považuje za začátek studené války. Dal státům světa na výběr: buď chtějí reprezentativní vládu a svobodu jednotlivce nebo represivní systém s kontrolou tisku a rozhlasu a zfalšovanými volbami. Zavázal Spojené státy k podpoře každého „svobodného lidu“, který klade odpor ozbrojeným menšinám nebo je podroben vnějšímu tlaku. Prohlásil, že pokud Řecko a Turecko nedostanou americkou hospodářskou a vojenskou pomoc, zvítězí v nich komunisti. „Sama existence řeckého státu je dnes ohrožena teroristickými aktivitami několika tisícovek ozbrojených mužů vedených komunisty, kteří neuznávají vládní autoritu“, řekl Truman. Z řeckých komunistů, kteří vedli heroický boj proti italským a německým okupantům, se rázem stali teroristé. Z poznámek k přípravě Trumanovy řeči vyplývá, že v pozadí byly obavy o přístup k ropě na Středním východě.
Spojené státy se Trumanovou doktrínou staly největší mocností, ale dostaly do rozporu, kterého se od té doby nezbavily. Chtějí podporovat svobodné lidi. Jenže svobodní lidé mohou chtít volit i komunisty. Pro stoupence „rižské“ linie naprosto nepřijatelné. Komunismus je otroctví, shnilé jablko, chce-li někdo komunisty, je to jenom důkaz komunistické touhy po světovládě. Jahve v ráji dal člověku svobodu utrnout jablko ze stromu poznání, Trumanovci ne. Vol svobodně, ale správně. A tak USA podporují v Řecku režim, který s demokracií moc společného nemá. Později i fašistický převrat. V posledku podporují libovolné režimy za předpokladu, že jsou antikomunistické. Taková politika se ovšem obtížně hájí před výtkami pokrytectví a dvojích standardů.
Strach je velmi užitečný politický nástroj. To věděl už Machiavelli. Američtí vojenští plánovači měli v době první jaderné zkoušky v Sovětském svazu k dispozici víc než sto jaderných bomb. Spojené státy zároveň budovaly desítky vojenských základen obkličujících Sovětský svaz. Jak předpokládá Mearsheimer, přesto dál vymýšleli nejhorší možné scénáře. Ovlivnili tím psychiku vojenského velení i politiků. Při zpětném pohledu je evidentní, že si Spojené státy nakreslily na zeď tak velikého čerta, že se ho samy začaly bát. Sovětský svaz nikdy nebyl schopen dosáhnout cílů, které předpokládaly americké scénáře. Na začátku roku 1950 se na scéně objevuje senátor McCarthy a strach se mění na Rudou hrůzu. Ameriku zachvacuje hon na čarodějnice.
Bohužel, nedovíme se, jestli by „jaltský“ přístup prezidenta Roosevelta založený na respektu ke Stalinovi, dokázal nástup studené války zpomalit. Ani zkušený diplomat George Kennan si zpočátku neuvědomil, že Stalin nechtěl vyvážet revoluci, že komunismus má v různých zemích různou genezi a nebyl podřízen Moskvě. Stalin navíc komunistům, jejichž loajalitu si nevyzkoušel, nevěřil. Konec konců řecké partyzány, kteří tak děsili Trumana, podporoval Tito v rozporu s přáním Stalina. Kennan teprve později pochopil, že zadržování Sovětského svazu se mělo dít diplomaticky, nikoliv vojensky, protože se komunistům kvůli vnitřním sporům nepodaří udělat jednotný blok. Ale to už jeho přítel jestřáb Paul Nitze prosadil dokument Národní bezpečností rady číslo NSC-68 a závody ve zbrojení se rozeběhly na plné obrátky.
Pro nás je důležité, že po jednání se Stalinem v Moskvě v dubnu 1947 si americký ministr zahraničí Marshall uvědomil, že Stalin počítá automatickým příklonem zbídačelé západní Evropy ke komunismu. Původní přísný plán ministra financí Morgenthaua, který předpokládal deindustrializaci části Německa, se rozhodl nahradit programem rozsáhlé hospodářské pomoci, aby se Německo neuvrhlo do hospodářské krize jako po první světové válce.
Leč Marshallův plán přišel až po Trumanově doktríně. Jakou reakci na ochotu české vlády Marshallův plán přijmout mohli Klement Gottwald a Jan Masaryk v Moskvě čekat?
Po Trumanově doktríně se hospodářská pomoc přece proměnila na strategický nástroj pro zadržování SSSR. Stalin druhou světovou válku dosáhl vytvoření nárazníkového pásma, jaké neměla ani carská říše. V Československu byl uran v době, kdy se stal klíčovou strategickou surovinou. Lze si představit, že by jakýkoliv prezident České republiky dokázal přesvědčit Stalina o tom, že se Československo má stát součástí Západu? A udělat tisícikilometrový zářez do nárazníkového pásma? Když Stalin měl Rudou armádu v Rakousku, Maďarsku, Polsku, a ve východním Německu? A Západ se jí strašně bál?
Pochybuji. Určité dějinné situace jsou tragické proto, že nemají dobrá řešení. Proto se taky Mearsheimerova kniha jmenuje Tragédie velmocenské politiky. Dokud FDR držel „jaltský“ přístup k SSSR, byla Benešova politika racionální. Když se politika USA otočila o 180 stupňů, mohl Beneš vmanévrovat Československo do západního bloku jedině za předpokladu, že by to Západ mocensky zajistil. To Západ udělat nechtěl, stejně jako nehnul prstem při maďarském povstání v roce 1956 stejně jako po „bratrské pomoci“ v roce 1968.
Kritici Benešovy politiky by měli zvážit, že i kdyby Beneš zapomněl na Mnichov a už v Londýně se podle jejich přání vymezil ostře protisovětsky, nejspíš se z exilu nevrátil stejně jako polská vláda, a komunisti by zde převzali moc o několik let dřív, než v únoru 1948.
Poznámku na závěr, když si čtu rozhovor Petra Pitharta na aktuálně.cz, doc. Hlaváčka také zde na aktuálně.cz, či poslouchám Pavla Kosatíka ve veřejnoprávním rozhlase, vesměs vysokoškolské pedagogy, musím si klást otázku, s jakou znalostí historie vstoupí do života dnešní generace vysokoškolských studentů. Jestli bude dál bez znalosti kontextu recyklovat černobílé české mýty, nebo si začne shánět relevantní, bohužel, většinou cizojazyčnou literaturu.