Mnichov a Únor pohledem zvenku

0
Mnichov a Únor pohledem zvenku

Mnichov a Únor pohledem zvenku

31. 10. 2018 | 22:17

Jiný pohled na osmičková výročí

Kulatá výročí historických událostí obvykle na určitou dobu vyvolají pozornost médií. V novinách, časopisech, v televizi se objeví pořady věnované výročí, k němuž kalendář právě doputoval. Obvykle se každé výročí „slaví“ zvlášť, takže z českých dějin vzniká lehce chaotická mozaika. Podle mě zatížená implicitním předpokladem, že jsme jako suverénní stát byli v každém okamžiku svého štěstí strůjcem. Neklademe si otázku, jaké jsme měli skutečné možnosti zásadní uzly našich dějin ovlivnit.

Kdyby se na prvního máje 1914 postavila na Václavské náměstí novodobá Libuše a prohlásila, že se za 34 let bude 1. máj slavit ve společném státě Čechů a Slováků, v němž česká část bude ležet v historických hranicích českého království, a nebudou v ní Němci, nejspíš by jí vůdčí duchové českého národa, Masaryka nevyjímaje, doporučili léčbu v právě zřízeném Královském českém zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích. A přesto by měla pravdu.

Způsob, jakým k tomu zázraku došlo, umožňuje získat představu. jak se v reálných dějinách proplétají trendy s naprostými nahodilostmi. Za necelé dva měsíce po věštbě naší Libuše v Sarajevu zastřelili arcivévodu Ferdinanda d’Este, následníka trůnu. Proč následník do Sarajeva jezdil? Vždyť věděl, že tam je horká půda. Uzavřel morganatický sňatek s krásnou hraběnkou Žofií Chotkovou. Na vídeňských oficiálních ceremoniálech, v nichž vystupoval jako následník trůnu, ho nesměla doprovázet. Když vystupoval v roli velícího generála na vojenské přehlídce, mohla stát po jeho boku. A tak proto, že ji miloval, radši než do Vídně ji vzal do Sarajeva. A tam srbští maturanti, kteří v přítomnosti následníka trůnu v Sarajevu viděli provokaci, zpackali atentát. Jednomu selhala zbraň, druhému se zželelo krásné hraběnky, třetí hodil bombu, ale netrefil se, čtvrtý odešel. Tak to aspoň vnímal Gavrilo Princip, další z atentátníků, sedě na chodníku před malou restaurací u cesty, na níž ke svému úžasu uviděl stát automobil s arcivévodou, hraběnkou a sarajevským guvernérem. Šoférovi nikdo neřekl, že se nemá vracet. Vyskočil na blatník, zastřelil arcivévodu, chtěl zastřelit guvernéra, ale zastřelil hraběnku.

Uvedl tím do chodu proces, který měl být trestnou výpravou proti Srbsku i když srbská vláda s atentátem nic společného neměla. Už v září 1914 se vídeňské noviny ptaly, jak to, že ta akce trvá tak dlouho. Z nahodilosti se vyvinula světová válka, která zničila Evropu a s ní starý svět. Po jejím skončení tradiční velmoci, které po staletí určovaly osud střední Evropy, Rakousko-Uhersko, Německo a Rusko buď přestaly existovat, nemo byly zdecimované. Jedině za tohoto předpokladu mohla proběhnout versailleská konference a vzniknout Československo. Bez sarajevského atentátu by první světová válka nezačala, přinejmenším určitě ne 28. července 1914. Kdoví, jestli vůbec. Válka nevyhnutelná nebyla.

Od počátku ale bylo jasné, že zbylé mocnosti – Německo a Rusko – nezůstanou slabé napořád. Z velmocí, které měly ve Versailles rozhodující slovo tedy Francie a Velké Británie, měla o střední Evropu zájem jenom Francie. Británie nesouhlasila s tím, jak tvrdé podmínky reparací Francie uložila Německu, a když si Hitler začal nárokovat odstranění křivd způsobených versailleským systémem, našel v Británii řadu ochotných uší. Děsivá představa, že by v Evropě mohla vypuknout nová válka, vedla k tomu, že Británie byla ochotna Hitlerovi učinit rozsáhlé ústupky – na československý účet. Německé propagandě se podařilo československou problematiku prezentovat jako pokus Čechů upírat Němcům právo na sebeurčení, jehož se pro sebe dovolávali.

Hitlerovi paradoxně nahrála i smlouva o vzájemné pomoci, kterou se Sovětským svazem uzavřela Francie i Československo. Jak dokládá řeč ministra školství Ivana Dérera pronesená v rozhlase 30. září 1938, v níž vysvětluje, proč československá vláda přijala mnichovskou dohodu.

Opustení od tých, ktorí nám sľubovali pomoc, a opierajúc sa jedine na sovietské Rusko, váľka by mohla dostať pre nás veľmi nebezpečný charakter.
Československo by bolo označené ako exponent sovietskeho Ruska a susedia naši, ale i západní priatelia naši, považovali by túto váľku ako váľku komunizmu proti európskej civilizácii a my ocitli by sme sa v otvorenom nepriateľstve so západným svetom. Do takej katastrofálnej situácie žiaden zodpovedný štátnik našu vlasť postaviť nemohol a nesmel.
Těžko přecenit, jaký ta řeč musela mít dopad na obraz světa v hlavách posluchačů.

Podíváme-li se na situaci s odstupem, je evidentní, že alternativní politika vůči té, kterou prvorepublikové vlády provozovaly, neexistovala. Československo nemohlo udělat krok stranou a najít si nějakou lepší koalici, která by zajišťovala jeho budoucnost. Polsko se pokusilo o koalici s Hitlerem a štěstí mu to nepřineslo. Až do Mnichova jsme se plusmínus řídili Masarykovými ideály, viz pomoc německým antifašistům.

Druhá republika byla křeč, vyvolaná střetem s nacistickým pokusem o světovládu a zradou spojenců. Vždyť Československo nikdy nepočítalo s tím, že povede válku s Německem samo. Chtělo se jako nepotopitelná letadlová loď obětovat v boji za Demokracii po boku našich spojenců. Proto byla jejich zrada prožívána tak trpce.

Tvrzení, že jsme se měli v mnichovské krizi bránit, spíš vypovídá o romantismu a komplexu méněcennosti části české inteligence. Dánové svůj Mnichov prožili taky a zdaleka z toho nemají mindrák jako my. Možná proto, že se jejich politická reprezentace během německé okupace chovala podstatně jinak než protektorátní vláda.

Mnichovská dohoda měla pro další vývoj větší význam, než se běžně má za to. Stalin, který do Mnichova pozván nebyl, ačkoliv Francie měla smlouvu se SSSR, ji pochopil jako krok, kterým Západ zaujal pozici nezúčastněného pozorovatele a otevírá Německu cestu na východ. Když během léta 1939 zjistil, že Francie s Anglií nemají vážný zájem se Sovětským svazem jednat o obraně před Hitlerovým útokem, předvedl paktem Ribbentropa s Molotovem figuru nezúčastněného pozorovatele sám a otevřel Hitlerovi cestu k útoku na Západ. Přitom si vytvářel nárazníkové pásmo zhruba v rozsahu, jakým disponovala carská říše. Nic z toho neomlouvá zločiny, kterých se přitom dopouštěl. Prof. Steven Kotkin, člen Rady pro zahraniční vztahy, v druhém díle své rozsáhlé monografie o Stalinovi příznačně nazvaném Čekání na Hitlera přesvědčivě dokládá, že Stalin měl z Hitlera strach. Zejména se obával paralelní války s Německem a s Japonskem. U nás dnes tolik rozšířená představa, že pakt Ribbentropa s Molotovem znamenal rozdělení světa mezi SSSR a Německo, je politováníhodný omyl plynoucí z módního antikomunismu.

Československá vláda byla varovaná, že kdyby odmítla mnichovskou dohodu a vyvolala válku, pak by i v případě jejího vítězného ukončení Československo nebylo obnoveno v předmnichovských hranicích. Takže pouze přijetí mnichovské dohody otevíralo šanci, že diktát z Mnichova bude v budoucnosti odčiněn.
Jak víme, trvalo šest let, než byla německá a japonská válečná mašinérie zlomena. Mnichovská dohoda byla během války anulovaná, po válce v rámci překreslení hranic velmoci schválily transfery obyvatel, aby se minimalizovala existence menšin. Svět se však nevrátil do bezvládí roku 1918.

Německo sice bylo opět v troskách, ale Sovětský svaz měl v Evropě třistatisícovou armádu a strategický cíl: nepřipustit nové ohrožení ze strany Německa. Prezident Roosevelt ještě v Jaltě v únoru 1945 vycházel z toho, že Sovětský svaz po válce bude „normální“ velmocí, která si definuje národní zájmy stejně jako Spojené státy. Přredpokládal, že svět bude po válce řídit „velká čtyřka“ : USA, Velká Británie, Rusko a Čína. Proto také souhlasil s plánem na deindustrializaci Německa. Leč po jeho smrti v dubnu 1945 došlo v americké politice k zásadnímu obratu. Američtí politici začali považovat Sovětský svaz za expanzionistickou velmoc, již jedině síla může zamezit ve snaze vyvážet komunismus do celého světa.

Zdá se, že roli ideologie na neštěstí notně přecenili. Letos v únoru vyšla kniha historika Benna Steila: Marshallův plán aneb rozbřesk studené války, v níž autor dokládá, že ve skutečnosti Stalinovi nešlo o ideologii ale o geopolitiku. Tvrdí v ní např., že si jak americký ministr zahraničí George Marshall, tak diplomat George Kennan – duchovní otec Marshallova plánu -, byli dobře vědomi, že jeho vyhlášení nejspíš povede k utužení Stalinovy kontroly nad východní Evropou, ale považovali to za přijatelnou cenu, kterou je třeba zaplatit za to, aby se komunismus nerozšířil do západní Evropy a do Německa. Ovšem právě snahu obnovit hospodářskou sílu Německa Stalin považoval za nejzávažnější nepřátelské gesto, protože se bál, že ho Západ chce použít k novému útoku na Sovětský svaz.

Konec konců už v prosinci 1945 američtí plánovači počítali, kolik jaderných pum by stačilo na Sovětský svaz.

Marshallův plán byl navržen 5. června 1947. V červenci jeli Klement Gottwald a Jan Masaryk informovat Stalina, že ho československá vláda jednomyslně schválila. To je velmi zajímavý moment. Ukazuje jednak, že československá vláda nechápala, že vyhlášení Trumanovy doktríny zadržování SSSR v březnu 1947 bylo vyhlášením studené války a že Marshallův plán je její součástí, jednak že si vláda neuvědomovala, jaké je reálné postavení Československa v rámci tvořícího se poválečného uspořádání Evropy. Jan Masaryk si myslel, že do Moskvy jede jako představitel suverénního státu! Cesta do Moskvy přesvědčivě dokazuje, že Klement Gottwald svou národní cestu k socialismu myslel vážně. Dlouho mu tu iluzi Stalin nedovolil.

Československo se opět ocitlo v poli sil, které domácí politika nebyla s to ovlivnit. Na rozdíl od mnichovské krize, v níž role vnějších faktorů byla evidentní, v případě únorové krize převládá názor, že ji domácí politika ovlivnit mohla. Pochybuji o tom. Blokové rozdělení Evropy bylo zpečetěno Trumanovou doktrínou. Kdyby tehdejší obyvatelstvo Československa tvořili dnešní antikomunisti a ne lidé, kteří byli Sovětskému svazu vděčni za osvobození, znamenalo by to pouze, že by Rudá armáda přijela o 20 let dřív. Byla ve všech sousedních zemích a Západ z ní měl strach. Připustit v nárazníkové zóně tisícikilometrovou mezeru a přijít o strategické naleziště uranu přece Stalin nemohl připustit. Beneš tak zřejmě podruhé zabránil zbytečné tentokrát občanské válce.

Řekl bych, že hyperkritika prezidenta Beneše, kterou dnes někteří intelektuálové s oblibou předvádějí, není vzhledem ke geopolitickým danostem právě na místě.