Month: January 2019

Jsou USA velmoc jako každá jiná? Nebo jsou nositeli dobra, jak se mnoho spoluobčanů domnívá?

Nedávno jsem napsal článek, na který jsem dostal řadu reakcí. Některé byly souhlasné, řada čtenářů měla námitky. Někteří si mysleli, že jsem se zbláznil.

Řekl bych, že reakce většinou vyplývaly z toho, že máme tendenci vidět zahraniční politiku očima liberální teorie. Vychází z toho černobílý svět, ve kterém se střetávají síly dobra se silami zla a důležité je vybrat si tu správnou stranu.

Proto jsem se rozhodl napsat úvod, abych předešel zbytečným námitkám.

Upraveno z encyklopedie xx——-xx

Optimistický pohled liberalismu na mezinárodní politiku je založen na třech základních přesvědčeních 1), liberálové považují státy za hlavní aktéry mezinárodní politiky. 2) zdůrazňují, že vnitřní charakteristiky států se značně liší a že tyto rozdíly mají zásadní vliv na chování státu mezinárodních vztazích. Liberální teoretici se často domnívají, že demokracie mají přednost před diktaturami. Pro liberály tedy v mezinárodním systému existují „dobré“ a „špatné“ státy. Dobré státy usilují o kooperativní politiku a sotva kdy začínají války samy, zatímco špatné státy vyvolávají konflikty a používají sílu, aby si prosadily svou. Klíčem k míru je tedy osídlit svět dobrými státy.

xx——–xx

Liberální teorie mezinárodních vztahů se točí kolem tří vzájemně propojených principů:

1) tvrzení, že prosperující a ekonomicky závislé státy nebudou mezi sebou bojovat,

2) tvrzení, že demokracie mezi sebou nebojují a

3) tvrzení, že mezinárodní instituce umožňují státům vyhnout se válce a soustředit se spíše na budování kooperativních vzájemných vztahů.

Naprosté většině kritiků vadí, že se v článku, který se věnuje zahraniční politice, nezohledňuje rozdílné vnitřní uspořádání zmiňovaných zemí: Amerika je demokracie, zatímco Rusko a Čína demokraciemi nejsou. Protože to nezdůrazňuji, považují ho za tendenční. Jenže nikdo nezpochybňuje, že se našinci bude určitě líp žít ve Spojených státech než v Rusku. To, o co jde, je porozumět chování velmocí v zahraniční politice.

Podle mne to mnohem lépe umožňuje realistická škola, která má výrazně jiné paradigma.

Abychom rozuměli politice, musíme se soustředit na to, kdo drží moc a jak s ní nakládá.

1) Hlavním aktérem mezinárodní politiky jsou státy- i když v poslední době role nestátních aktérů (např. Al Kajdá) roste.

2) Ve vztazích mezi státy neexistuje centrální autorita, ani instituce, které by uměly rozhodovat spory. Proto zde schází bezpečí a jediný způsob, jakým si mohou silné státy (velmoci) bezpečí zajistit, je neustále posilovat vlastní moc.

Platí varování Athéňanů Mélotským. Silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musí. To jim Athéňané řekli potom, co se odmítli podrobit. Pak vyvraždili muže, a ženy s dětmi odvlekli do otroctví.

3) Na vnitřním uspořádání států málo záleží. Jinými slovy, demokracie a diktatury se v mezinárodní politice chovají přibližně stejně. Základní důvod, proč tomu tak je, vidí realisté v tom, že státy zápasí o přežití. Jde-li o život, jdou pravidla stranou.

Prof. John Mearsheimer v knize Tragédie velmocenské politiky píše: „cyklus násilí XX. století bude pokračovat daleko do nového tisíciletí. Naděje na mír se pravděpodobně neuskuteční, protože velké síly, které formují mezinárodní systém, se obávají sebe navzájem a soutěží o moc. Jejich konečným cílem je získat dominanci nad ostatními, protože mít dominantní sílu je nejlepší prostředek k zajištění vlastního přežití. Síla zajišťuje bezpečnost a největší síla je největším pojištěním bezpečnosti. Takto motivované státy mají sklon k tomu, aby se střetly. Je to tragická situace, ale neunikne se jí, dokud státy, které tvoří systém, nebudou souhlasit s vytvořením světové vlády. Taková obrovská transformace je sotva realistickou vyhlídkou, a tak konflikty a válka budou muset pokračovat jako velké a trvalé rysy světové politiky.

Proč mi ta teorie připadá přesvědčivá? Je jednoduchá, a není moralistní. 1) Jakmile se státy začnou dělit na dobré a špatné chlapce na základě morální argumentace, začne to zavánět pokrytectvím a krví. Velmoci se musí řídit danostmi vyplývajícími z jejich životních zájmů – například USA se nemohou vzdát Saúdské Arábie, protože ji potřebují kvůli vyvažování situace na Středním východě. Ale jak se dá morálně obhájit zařazení Saúdské Arábie mezi dobré chlapce? Nedá. Tak se bude měřit dvojím metrem a pokrytectví pokvete.

2) Moralizace vztahů znemožňuje kompromisy, Kompromis s mravně vadným státem diskredituje. Liberální teorie tedy ztěžuje kompromisy. Třeba intervence v Iráku z roku 2003 byla celá založená na lži jak o hrozbě zbraní hromadného ničení, tak o podílu Iráku na útoku na Světové obchodní centrum. Přitom byla odůvodněná liberálními argumenty o šíření dobra a svržení hnusného diktátora, druhého Hitlera. Americký Kongres vydal po šesti letech několika set stránkovou publikaci detailně dokumentující ohýbání americké ústavy, které vláda G. W. Bushe použila pro přípravu amerického veřejného mínění na válku s Irákem.

3) Vychází-li realistická teorie z předpokladu, že velmoci se v mezinárodní politice chovají přibližně stejně, ať jsou vnitřně uspořádány jakkoliv, dají se najít společné zájmy, ve kterých je možné hledat kompromisy bez toho, aby byly zatíženy morálním odsudkem. Například realista chápe, že Rusko chce mít sféry vlivu, aby se necítilo ohroženo, a nebude ho provokovat. Prostě realisticky koncipovaná zahraniční politika je v praxi mnohem méně krvavá. Kvůli hodnotám lze válčit stále. Každý den je na světě někdo porušuje. Životních zájmů je spočitatelně, takže válek je méně.

Prosazovat zahraniční politiku v demokracii přináší další potíž. Velmoci se chovají podle reálpolitické kuchařky, ale nemohou s ní argumentovat na veřejnosti, takové argument by nepřijala. Svoji politiku proto politici na veřejnosti obhajují argumenty z repertoáru liberální teorie. Existují dvě mimořádné události, ve kterých se reálpolitická kalkulace a liberální odůvodnění shodovaly, tou byla účast Spojených států v první a druhé světové válce. President Wilson byl autorem jedné z variant liberální teorie, která nese jeho jméno. Díky jeho 14 bodům vzniklo Československo. Bez účasti Spojených států ve druhé světové válce by vítězství nad Hitlerem a Japonskem zdaleka nebylo jisté. Padesátá léta a okupace v roce 1968 zase určily postoj většiny Čechů k Sovětskému svazu, což se posléze přeneslo na Rusko.

Výsledkem je, že v očích většiny Čechů jsou Spojené státy idealizované. Málokdo si uvědomuje, že se kromě těch dvou výjimečných případů Spojené státy chovaly jako každá jiná velmoc.

Ukažme si na příkladu Íránu jak se USA chovaly po druhé světové válce, kdy se staly nejmocnější zemí světa. Omlouvám se za délku, ale stručně to napsat nejde. CIA vzniká po druhé světové válce. USA se staly velmocí velmocí, Británie je oslabena. V Íránu se předsedou vlády stal íránský patriot Mohamed Mosaddegh, který chtěl pozdvihnout zbídačelý íránský lid penězi z prodeje ropy, jež do té doby inkasovaly britské firmy, přitom za licence na těžební práva platily směšné částky. Proto po nedohodě majetek British Petroleum znárodnil, ale vytvořil fond na jeho zaplacení. Oslabená Británie už nezvládla svrhnout Mosaddegha sama a požádala o pomoc USA. Prezident Eisenhower a bratři Dullesové ochotně vyhověli. V převratu za pomoci CIA se ho podařilo svrhnout – dostal nálepku komunisty. Šáh, který pak v Íránu vládl za pomoci kruté tajné policie, nakonec ztratil moc v íránské náboženské revoluci, která nastolila režim ajatolláhů. Těžko se divit, že tento režim nebyl vůči Spojeným státům právě přátelsky nakloněn.

Saddáma Husajna, vládce sousedního Iráku, velmi znepokojily výzvy ajatolláha Chomejního na svržení jeho socialistického baasistického režimu. Když se z pohraničních rozmíšek vyvinula válka, co udělaly Spojené státy? Přesně podle realistické kuchařky začaly podporovat Saddáma Husajna. Kdyby Írán porazil Irák, obrovsky by stoupla jeho moc. Bylo třeba zabránit vzniku regionálního hegemona, a tak Irák všemožně podporovaly. Americké družice sledovaly přesuny íránských vojsk a dávaly o tom Saddámovi včas zprávy. Zbraněmi ho zásobovaly nejen Spojené státy, ale i Francie, Sovětský svaz a Čína. Německo dodalo zařízení na výrobu hnojiv, na němž Saddám vyráběl chemické zbraně, které ve válce taky používal. Přesto podpora běžela dál. Když válka v roce 1980 skončila patem, Irák se rozhodl zabrat Kuvajt, aby si zahojil šrámy. Zde skončila legrace. Irák by začal disponovat obrovskými zásobami ropy a plynu.

Malá odbočka. V sedmdesátých letech Spojené státy podporovaly mudžáhidy, kteří bojovali proti sovětské intervenci v Afghánistánu. Vesměs šlo o sunnitské radikály z celého arabského světa. Značnou část z nich tvořili saúdští Arabové, finanční prostředky také platila Saúdská Arábie. USA jim začaly dodávat rakety Stinger. Dodnes se vedou spory, jestli tím přiměli Sověty opustit Afghánistán, každopádně Gorbačov rozhodl o stažení dřív, než se rakety na bojišti objevily.

Když Sověti v roce 1989 Afghánistán opustili, považovali to mudžáhidové za vítězství nad malým ďáblem. Teď jim zbývalo jenom zvítězit nad tím velkým, tedy Spojenými státy.

Po obsazení Kuvajtu Saddámem Husajnem zorganizovali Colin Powell, velitel štábu velitelů armády USA a Charles Freeman Jr. velvyslanec USA v Saúdské Arábii, rozsáhlou mezinárodní operaci na vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu. Vojenskou operaci vedly Spojené státy, podílelo si na ní několik desítek států a měla souhlas Rady bezpečnosti OSN, včetně Sovětského svazu i Číny. Platily ji země zálivu.

Operace donutila iráckou armádu stáhnout se z Kuvajtu, ale tehdejší americký prezident Bush starší se rozhodl ponechat Saddáma ve funkci. Jednal podle mandátu OSN, ale mezi americkými neokonzervativci si vysloužil tvrdou kritiku. Podle původního plánu se americká vojska, která byla rozmístěna především v Saúdské Arábii, měla po skončení operace opět stáhnout. Podle Charlese Freemana však došlo ke změně na politiku dvojího zadržování tehdy nejenom Iráku, ale i Íránu. Freeman to připisuje vlivu Izraele na americkou zahraniční politiku, zejména na neokonzervativce. Znamenalo to dlouhodobý pobyt americké armády na saúdské půdě, kterou mudžáhidové považují za svatou. Vedlo to k pokusu o svržení saudského režimu a k přípravě spektakulárního útoku na Spojené státy. Proto také z devatenácti útočníků na Světové obchodní centrum jich bylo patnáct ze Saúdské Arábie.

Po útoku Spojené státy prožily šok. Co když jim hrozí útok zbraněmi hromadného ničení? Vláda musí rozhodovat v reálném čase. Co to znamenalo? Podstatné okleštění dosavadní dělby moci. Podle ústavy má o válce rozhodovat Kongres. Exekutiva dostala zmocnění, aby rozhodovala sama. „Vlastenecký“ zákon podstatným způsobem omezil ústavní práva vyděšených Američanů. USA se proměnily na impérium a vydaly se do „války proti teroru“. Prezident Bush v American Enterprise Institutu hrdě prohlásil “do nynějška psali dějiny jiní. Od nynějška je budeme psát my“. Mezinárodní právo začalo být kazajkou. CIA v rámci války proti teroru začala používat metody, které později kongresová zpráva označila jako mučení. Šířit lidská práva mučením, není to paradox? Komu z disidentů to vadilo? Žena, která v používání těchto metod neviděla problém, dnes vede CIA. Nejdůležitější zápas se však svedl o to, kdo je za útok zodpovědný. Benjamin Netanjahu, který v té době neměl žádnou ústavní funkci, přesto měl slyšení před kongresovým výborem. Ubezpečoval Američany, že když svrhnou Saddáma Husajna a nastolí v Iráku demokracii, tak pravděpodobně Íránci svrhnou svůj náboženský režim a zavedou demokracii také.

Neokonzervativci aplikovali figuru realistické teorie o „naskočení na vagon“ – změna režimu v Iráku přivede i země zálivu k tomu, aby se proměnily na demokracie, protože nebudou chtít riskovat střet se Spojenými státy. Tím pádem bude Izrael obklopen demokraciemi, a protože demokracie mezi sebou – jak věří liberálové – neválčí, bude na Středním východě trvalý mír. Tu argumentaci jsem si opravdu nevymyslel.

PNAC – projekt pro nové americké století, který neokonzervativci vyhlásili v roce 1997, měl jasný strategický cíl. Zvýšit podstatně výdaje na zbrojení, posílit armádu, konfrontovat režimy, které jsou nepřátelské vůči našim zájmům a hodnotám, přijmout odpovědnost za unikátní roli Ameriky v zachování a rozšiřování mezinárodního řádu přátelského naší bezpečnosti prosperitě a principům. Naší – rozuměj americké.

Americký mesianismus zase jednou slavil úspěch. V obou stranách se našel dostatečný počet politiků, kteří program přijali za svůj. Vždyť jeho implicitní součástí byla starost o bezpečí Izraele. Zděšení klasičtí konzervativci jim začali říkat „strana války“, kvůli jejich ochotě používat spíš vojenskou sílu než diplomacii. Když došlo k útoku na dvojčata, měli neokonzervativci jasno. Je třeba svrhnout Saddáma Husajna a Střední východ proměnit v demokracie. Americká veřejnost však o vině Iráku přesvědčena nebyla. Nevypadalo to moc logicky, socialista a bojovníci svaté války Islámu?

To, co následovalo, patří ke smutným kapitolám americké politiky a médií. Rozeběhla se obrovská propagandistická kampaň, která měla představit Irák jako životní ohrožení amerických zájmů. Hledalo se jakékoliv propojení mezi Irákem a útokem na WTO. Když důkazy nebyly, tak se naznačovalo. Vláda lhala americkému lidu o nebezpečí iráckých zbraní hromadného ničení. Ministr obrany Donald Rumsfeld vyhazoval generály, kteří se odvážili v Kongresu kritizovat jeho plány na demonstraci síly americké armády, jak s minimálním počtem vojáků zamete se Saddámovým režimem. Generálům bylo jasné, že nestačí porazit iráckou armádu, ale také udržet pořádek po válce. Viceprezident Cheney si bez ohledu na ústavu vytvořil vládu ve vládě a obcházel standardní postupy expertízy, aby mohl prezidenta a Kongres zásobovat lživými informacemi. Pro zásadní řeč ministra Powella v OSN, která měla organizaci přimět k odsouhlasení intervence do Iráku, nechal Cheney vybírat ze zpravodajských svodek neověřené informace podle klíče, že novináři nebudou moci zjistit jejich nepravdivost dřív, než akce začne. Jeho lidé se zbavovali kritiků i za cenu ohrožení amerických agentů. Jak je možné to tvrdit? V roce 2010 americký Kongres vydal podrobnou zprávu Reigning in the Imperial Presidency, kde je útok na ústavní principy popsán. Ano, amerického Kongresu. Fake news a propaganda jsou součástí přípravy na válku odedávna, ale z té záplavy lží a dezinformací okolo iráckého tažení se Spojené státy dodnes nevzpamatovaly. Podíleli se na ní i kvalitní novináři, třeba Thomas L. Friedman z New York Times a mnozí další. Experti, kteří nebyli ochotni se na propagandě podílet, přestali být zváni do hlavních médií.

USA zasáhly v Afghánistánu hned, jakmile bylo zřejmé, kdo jsou útočníci z 11. září. Putin jim nabídl základnu blízko afghánských hranic a zpravodajské informace, které Rusko mělo od Severní aliance, nepřátel Tálibánu. Čekal partnerství, což asi bylo na naivní, protože Spojené státy se rozhodly vybudovat pozici hegemona. Daly mu to také brzy znát. Vypověděly smlouvu o omezení protiraketové obrany, což Rusko považovalo za destabilizaci strategické rovnováhy, a rozhodly se rozšířit NATO až na ruské hranice. O tom se zmiňuji v článku.

Když americká armáda rychle porazila Tálibán, prohlásil Hamíd Karzáí, kterého Američané ustanovili politickou hlavou Afghánistánu, že s Tálibánem začne jednat o politickém řešení konfliktu. Donald Rumsfeld mu řekl, že v tom případě nedostane ze Spojených států ani dolar hospodářské či vojenské pomoci. Výsledkem je nejdelší válka, jakou Spojené státy ve své historii vedly. Neokonzervativce však Afghánistán nezajímal. Oni chtěli odstranit Saddáma Husajna, aby mohli rekonfigurovat Střední východ podle svých představ. Nakonec Rumsfeld svou minimalistickou intervenci do Iráku prosadil. Americká armáda nedala irácké žádnou šanci. Místo míru a budování demokracie však začala krvavá občanská válka. Irácká Al-Kajda vedená lidmi, ve srovnání s nimiž byl Osama bin Ládin mírotvorce, vyvolala sunnitsko šíitský konflikt.

Imperiální chování Spojených států vyšlo svět draze. V Iráku zahynulo několik set tisíc lidí, několik milionů bylo nuceno opustit svoje domovy. Je dobré si uvědomit, že Abu Graib či Faludža nejen udělaly ze šíření svobody a lidských práv pokrytecký paskvil, ale že pokud by se Spojené státy podrobily jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, američtí politici by v takovém případě stáli za válečné zločiny před tímto trestním tribunálem stejně jako Srbové.

Vezmeme-li v úvahu mocenské kalkulace, které stály za uvažováním Washingtonu, musí být patrné, že to s liberální čítankou o demokratických hodnotách nemá mnoho společného. Hegemon může lidská práva hájit, nemůže je vnucovat.

Není dobré si dělat Iluze. Brání porozumět současnosti, a ještě více přicházející budoucnosti. Prostě Spojené státy jsou velmoc a chovají se podle velmocenské logiky. Není to výčitka, jenom konstatování.

Původní článek v Právu jsem na několika místech upravil, abych odstranil nejasnosti, které vyplynuly z debat o článku. A napsal jsem předmluvu

Potřebuje mít svět jednoho hegemona?

Když skončila druhá světová válka, vzešly z ní Spojené státy jako vojensky a hospodářsky nejsilnější země na světě. Rozhodly se tehdy postupovat jinak než po první světové válce, kdy Senát odmítl podpořit vstup Spojených států do Ligy národů, u které navrhoval prezident Woodrow Wilson, aby se starala o mír ve světě. Stala se tím z ní bezzubá organizace, která nedokázala zabránit vzniku druhé světové války. Chartu nové organizace připravovali ve Washingtonu zástupci Číny, Sovětského svazu, USA a Velké Británie ve druhé polovině roku 1944. Organizace vznikla o rok později. Už v preambuli se odvolává na „víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých“.

Vlastní Chartu lidských práv připravovala komise pod vedením Eleanory Rooseveltové, manželky prezidenta Roosevelta, s přihlédnutím k americké Deklaraci nezávislosti a francouzské Deklaraci práv člověka a občana. Tenkrát se to zdálo přirozené. Spolu se Sovětským svazem hrál Západ rozhodující roli v porážce nacismu a Japonska. Nikdo nepřemýšlel, jestli je (západní) koncept lidských práv kulturně podmíněn, nebo má univerzální platnost.

Kdo by měl něco proti důstojnosti a hodnotě každého člověka! OSN však není organizací jednotlivců, ale států. Státy jsou politické jednotky, k jejichž základním atributům patří suverénní výkon moci nad jimi spravovaným územím, tedy i občany. Pokud se státy v rámci výkonu své moci řídí Chartou lidských práv, prosazují demokracii a vládu práva, jinými slovy omezují právními prostředky i držitele moci ve státě, je všechno v pořádku. Co se však má stát v situaci, když tomu tak není?

Dlouhou dobu se zdálo, že klást tuto otázku nemá valný smysl. Ve vítězné alianci to hned po roce 1945 začalo skřípat. Na Jaltě bylo v únoru 1945 dohodnuto, že Německo bude zbaveno průmyslu, aby nepředstavovalo hrozbu do budoucnosti. Po smrti prezidenta Roosevelta v dubnu 1945 však americká politika ostře změnila kurs. Začala ji určovat tzv. rižská škola politiků a diplomatů, kteří se v meziválečném období setkávali v lotyšské Rize (tehdy Pobaltí nebylo součástí Sovětského svazu). Tito lidé měli obavu, že Stalin se bude po válce snažit komunismus vyvážet do celého světa a zastaví ho jenom konfrontace silou.

Stalin se zase obával, že se Západ pokusí vyzbrojit Německo a použije ho k novému útoku proti Sovětskému svazu. Utvrdilo ho v tom rozhodnutí spojenců místo deindustrializace Německa dohodnuté v Jaltě prosazovat jeho hospodářské obnovení. Spojenci však pochopili, že nesmí opakovat chybu, která se stala po první světové válce zbídačením Německa reparacemi, protože by bída mohla západní Evropu přivést ke komunismu, s čím ostatně Stalin počítal.

V roce 1947 prezident Truman vyhlášením své doktríny a politiky zadržování Sovětského svazu fakticky zahájil studenou válku. Kennan a Marshall věděli, že vyhlášení plánu pomoci přiměje Stalina, aby utužil kontrolu nad východní Evropou, ale za cenu záchrany západní Evropy to byli ochotni přijmout. Vychází mi z toho, že osud Československa byl rozhodnut už v polovině roku 1947, únor 1948 byl jen logický důsledek zvolené politiky.

Vznik NATO v roce 1949 a Varšavské smlouvy o šest let později vedl k rozdělení světa do mocenských bloků. Právo na sebeurčení prosazované OSN umožnilo dekolonizaci, která znamenala další podstatné zvýšení konfliktů na světové scéně. Kdo by se staral o důstojnost každé lidské osobnosti při masovém vraždění, k jakému docházelo třeba při rozpadu Indie a hinduistickou a muslimskou část!

Zjednodušené vidění světa prizmatem ideologického zápasu komunismu s demokracií vedlo k těžkým chybám americké zahraniční politiky. Dokladem byla válka ve Vietnamu.

USA interpretovaly národní emancipační zápas Vietnamců jako komunistické spiknutí organizované Moskvou. Byl to omyl. Ukázalo se, jak jsou nebezpečné chytlavé příměry. Představa o shnilém jablku, které nakazí celý košík (Dean Acheson, architekt NATO), a jedné kostce, která způsobí pád domina, vedla k tomu, že o nutnosti zastavit jinak prý nezadržitelný vzestup komunismu nikdo nepochyboval.

Pentagonské dokumenty uniklé do tisku posléze ukázaly, že vláda po celou dobu války věděla, že veřejnosti lže. Zašla hodně daleko: kambodžská operace za vietnamské války byla protiústavní. Vláda si vytipovala několik čelných představitelů demokratů a republikánů, kterým dávala privilegované informace, a obcházela Kongres. Nakonec zbytečná válka stála životy 65 tisíc Američanů a milionu Vietnamců.

Lekce z války na počátku sedmdesátých let otevřela prostor pro diplomacii. Henry Kissinger si konečně všiml, že dominová teorie neplatí, komunistický blok není monolit a mezi Čínou a Sovětským svazem existují vážné rozpory. Podařilo se mu přesvědčit prezidenta Nixona, aby navštívil Čínu, čímž se snížila možnost střetu mezi oběma zeměmi, a současně přiměl Sovětský svaz k větší flexibilitě při jednáních o omezení zbrojení. Politiku zadržování nahradila politika détente, jejíž součástí byl i helsinský proces, v němž otázka lidských práv začala nabývat na významu. Země sovětského bloku se je podpisem helsinského paktu zavázaly dodržovat. Disidentská hnutí, která poukazovala, jak komunistické režimy lidská práva přes svůj závazek stále porušují, vrátila do hry zásadní otázku. Co má přednost? Státní suverenita, nebo obhajoba lidských práv? Je starost o dodržování lidských práv vměšováním do vnitřních záležitostí suverénních zemí, nebo péčí o naplnění poslání Charty lidských práv OSN? Blokové rozdělení světa trvalo a zdálo se, že jeho překonání není možné bez velké války.

Détente skončilo poté, co se Brežněvovo vedení Sovětského svazu rozhodlo intervenovat v Afghánistánu, aby zabránilo krvavému střetu mezi frakcemi politické strany hlásící se ke komunismu. USA byly příjemně překvapeny, že Sověti do té pasti vlezli. V CIA nikdo nepředpokládal, že to udělají.

Rychlá úmrtí tří generálních tajemníků Komunistické strany Sovětského svazu vedla k tomu, že se politbyro rozhodlo zvolit do čela státu výrazně mladšího Michaila Gorbačova. V čele SSSR se ocitl idealistický Rus bez zkušeností jak s mezinárodní politikou, tak s fungováním státu. Gorbačov upřímně věřil tomu, že neduhy Sovětského svazu vyřeší větší svoboda a ekonomické reformy. Svoboda tisku postupně odhalující tragické dějiny SSSR však podkopala legitimitu sovětského projektu „nového člověka“. Částečné ekonomické reformy blokované aparátem uvedly zemi do chaosu. Aby umožnil průchodnost reforem, Gorbačov zlomil centrální moc komunistické strany. Uvěřil Ronaldu Reaganovi, že Spojené státy přechodnou slabost Sovětského svazu nezneužijí, což Reagan také dodržel.

Bush starší poradil Kohlovi

Studená válka skončila v prosinci 1989 na Maltě společnou deklarací Gorbačova a nedávno zesnulého prezidenta George Bushe staršího. Členy jeho delegace byli neokonzervativci, kteří na rozdíl od Reagana ohledy na Gorbačova netrpěli. Na schůzce se rozdávaly jako suvenýry úlomky berlínské zdi. Nedlouho potom nastaly potíže. Komunistickou ideologií násilně potlačené nacionalismy se „glasností“ probudily v plné síle a začaly Sovětský svaz trhat na kusy. Při jednání o sjednocení Německa dostal Gorbačov od ministra zahraničí USA Bakera slib, že se infrastruktura NATO nerozšíří ani na území bývalé NDR, „ani o píď“. Píše to bývalý velvyslanec USA v SSSR a pak krátce i v ČSSR Jack Matlock, který při jednání byl, ve své knize Iluze supervelmoci. Když chtěl další záruky, Bush je odmítl a poradil Kohlovi, že snad ví, co má dělat s penězi. Kancléř Kohl si pak souhlas Gorbačova se sjednocením Německa koupil za 15 miliard marek hospodářské pomoci krachujícímu sovětskému hospodářství.

Jakmile se v roce 1992 Sovětský svaz rozpadl, přestali se neokonzervativci v Bushově vládě předchozími závazky cítit vázáni. Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany Dicka Cheneyho, vypracoval už v roce 1992 strategii, podle níž bylo třeba využít okénko příležitosti, dokud je Rusko slabé, a vypořádat se s těmi režimy, které se opíraly v čase studené války o Sovětský svaz. Jednalo se samozřejmě především o Střední východ. Postupem času ambice narostly. Neokonzervativci si uvědomili, že se po rozpadu Sovětského svazu Spojené státy staly jedinou světovou supervelmocí.

Reagovaly na to koncepcí unilateralismu, tedy přesvědčením, že se Spojené státy mají stát „benevolentním hegemonem“ a rozšiřovat svobodu, demokracii a americké hodnoty včetně lidských práv. Jedním z hlavních cílů strategie bylo nepřipustit, aby Spojeným státům mohl v globálním měřítku vyrůst soupeř, který by dokázal zkřížit jejich plány jako Sovětský svaz.

Zde však došlo k osudové proměně způsobu šíření lidských práv. Do této doby byla položkou v katalogu „měkké síly“ USA, šířila se v balíčku vývozu amerického způsobu života spolu s rock and rollem a hollywoodskými filmy. Vměšování do vnitřních záležitostí vypadalo tak, že čas od času západní státníci pozvali disidenty na snídani, aby ukázali, že jim na lidských právech záleží.

Teď se stala argumentem při vývozu změny režimů včetně těch prováděných přímými vojenskými intervencemi i bez souhlasu OSN.

Probudíte ruský nacionalismus

Poznamenejme, že převládající diskurs, kterým demokratické i republikánské elity USA odůvodňují základní parametry americké zahraniční politiky, nespočívá v tom, že hlavním smyslem je demonstrace síly, ale že jde o veřejnou službu, kterou Spojené státy bezplatně udržují liberální světový řád, jenž slouží všem zemím na světě. Mají tím zejména na mysli volné moře umožňující volný obchod. V případě nutnosti však „nepostradatelný národ“ (Madelaine Albrightová) použije pro ochranu lidských práv sílu. Americký mesianismus má své stinné stránky.

V polovině devadesátých let Spojené státy řešily otázku bezpečnosti v Evropě. Jedním důvodem byla snaha států bývalé Varšavské smlouvy dostat se pod deštník NATO, druhým situace na Balkáně. George Kennan, jeden z největších znalců Ruska a autor Marshallova plánu, varoval, že rozšiřování NATO na ruské hranice je největší politickou chybou nastupujícího 21. století, protože to ohrozí vývoj demokracie v Rusku. Předpověděl, že tím NATO probudí ruský nacionalismus, což se použije jako důkaz, že to s Ruskem po dobrém nejde. To se také stalo.

Zavádění demokracie a tržního hospodářství po rozpadu SSSR provázelo nepředstavitelné zbídačení Ruska. Na „zlaté řece“ ruských surovinových zdrojů rýžovalo i mnoho západních pomocníků. Ruští zlatokopové se proměnili v oligarchy a rozebrali si stát. V „obyčejných“ Rusech divoká devadesátá léta zanechala pachuť podvodu a pocit ponížení. Tak si demokracii a tržní ekonomiku nepředstavovali.

Když v roce 1998 došlo k hospodářskému kolapsu, vypadalo to, že se z Ruska stane další zhroucený stát. Clinton Jelcinem pohrdal a nic ho nenutilo brát ohledy na názor Ruska, jak řešit situaci na Balkáně.

Putin zkrotil oligarchy a obnovil v Rusku fungování státu. Podařilo se mu to mnohem dřív, než mnozí očekávali. Konsolidace moci v Rusku musela nutně narazit na americkou strategii jediného hráče na hřišti. Putin se nejprve snažil stát partnerem: pomáhal USA po útoku na Světové obchodní centrum, ale rozšiřování NATO, vypovězení smlouvy o omezení antiraketových systémů, nelegální a nelegitimní intervence do Iráku, uznání Kosova, zejména však summit aliance v Bukurešti, kde Bush v roce 2008 prosadil větu o vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO, znamenal překročení červené čáry. Putin řekl, že nepřipustí rozšíření NATO na území republik bývalého Sovětského svazu kromě Pobaltí, které už v alianci bylo.

Když se usnesením osmělený gruzínský prezident Saakašvili čekající americkou pomoc pokusil odštěpeneckou Jižní Osetii začlenit silou zpět do Gruzie, vznikla krátká válka a vztahy mezi USA a Ruskem uvízly na bodu mrazu.

Putin získal Krym, ale ztratil Ukrajinu

Gambit o Ukrajinu rozehrála pro změnu EU. Neokonzervativci Carl Bildt a Radek Szikorski, ministři zahraničí Švédska a Polska, nabídli Ukrajině asociační dohodu s cílem zapojit Ukrajinu do obranné spolupráce se Západem, což by zrušilo její neutrální status. Jinými slovy výsledek by byl stejný, jako by Ukrajina vstoupila ho NATO, aniž by tam vstupovala. Když lavírující prezident Janukovyč dohodu odmítl a přijal Putinovu finanční nabídku, zklamaní Ukrajinci, kteří v EU pochopitelně viděli naději, se vzbouřili. Krize na Majdanu skončila krveprolitím po útoku snajprů na demonstranty i policejní jednotky a posléze pučem, v němž došlo k odstranění prezidenta Janukovyče. Rusko na to zareagovalo pomocí s uspořádáním referenda na Krymu. Právo na sebeurčení se realizuje činem, o ně se nežádá. Mluvit o Krymu jako o anexi je jednostranná západní interpretace, která ignoruje, že předtím došlo k porušení dohody o řešení ukrajinské krize mezi Ruskem, EU a USA. Západ byl překvapen. Fiona Hillová, členka Národní bezpečnostní rady Spojených států, řekla v debatě v Brookings institution, že si nedovedli představit, že by se Putin mohl postavit na odpor. Dodejme, že Szikorski s Bildtem dosáhli svého. Putin získal Krym, ale ztratil Ukrajinu.

Spojené státy se řídí od roku 1823 doktrínou prezidenta Monroea, která říká světu „ruce pryč od západní polokoule“. Rusko stejně jako Čína analogicky chtějí mít svoje sféry vlivu, v nichž nepřipustí projekci vojenské síly USA.

A tak teď máme na stole klíčové otázky současnosti. Má přednost státní suverenita, nebo lidská práva? Pokud mají přednost lidská práva, dává to Spojeným státům právo vyvážet demokracii, svobodu a lidská práva změnami režimů za použití síly? Mají všechny země skutečně právo vybírat si vojenské bloky podle své úvahy, nebo v reálném světě musí země brát – jako jihoamerické státy – na zřetel přání velmoci, která může prosazovat odlišný názor? Může někdo brát politiku „lidských práv“ vážně, když na straně těch, kteří je hájí, stojí země jako Saúdská Arábie?

Podle teorie ofenzivního realismu se každá velmoc v zápase o přežití snaží rozšířit svou moc. Vyplývá z ní, že pravidla v posledku určuje síla. Spojené státy tvrdí, že se jich jako ochránců lidských práv nikdo nemusí bát. Rusko a Čína považují takové používání lidských práv za pláštík cynické politiky rozšiřování sfér moci. Co je a bude výsledkem? Silové hry.

Další variantu teď vidíme na Ukrajině ve sporu o kontrolu plavby Kerčskou úžinou. V principu nejde o nic jiného, než že Rusko důrazně říká, že tak jako USA nestrpí ruskou základnu na Kubě, oni nestrpí NATO na Ukrajině. Jak spor dopadne, těžko říci. Jedno je jisté. Pokud by se Západu povedlo v Moskvě zinscenovat další barevnou revoluci, příští ruský prezident bude větší nacionalista než Putin. Ruská veřejnost liberálům nefandí, devadesátá léta jen tak z paměti nezmizí.

Jaký Západ si vybereme?

Jak upozornil v Právu Miloš Balabán, v poslední době se stala populární debata o tzv. Thúkydidově pasti. Britský profesor Graham Allison ve své knize Thúkydidova past uvedl, že ze šestnácti výměn hegemonů ve světových dějinách se jen čtyři obešly bez války. Řecký historik Thúkydidés vysvětloval válku mezi Aténami a Spartou tím, že hegemon Sparta sledoval s obavami rostoucí moc Atén a rozhodl se tomu čelit válkou.Teď se k Thúkydidově pasti blíží Spojené státy a Čína. Spojené státy si uvědomily, že mají poslední příležitost Čínu zastavit. Jak to chtějí udělat? Budeme-li si všímat činů americké administrativy a začneme je skládat jako puzzle, můžeme složit obrázek, který nám ukáže, co se asi bude dít dál. V okolí prezidenta Trumpa působilo a působí několik profilovaných osobností, které zřetelně formulovaly principy, na jejichž základě přijali své místo v administrativě.Nedávno na funkci ministra obrany rezignoval generál James Mattis. Ve svém rezignačním dopise napsal: „Během čtyř desetiletí služby jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že se spojenci je třeba jednat s respektem a dávat dobrý pozor na škůdce a strategické soupeře. Musíme dělat vše, co je v našich silách, abychom rozvíjeli mezinárodní řád prospěšný naší bezpečnosti, prosperitě a hodnotám. V tom nám solidarita spojenců velmi pomáhá.“
Vzhledem k tomu, že odchází pro neshody s Trumpem, můžeme usoudit, že prezident jeho stanovisko nesdílí. Pak se ovšem musíme poohlédnout po někom, jehož názory sdílí.

Zde je třeba si na prvním místě všimnout amerického obchodního zmocněnce Roberta Lighthizera. Jeho ekonomické názory prezident Trump sdílí. Lighthizer není žádný nováček. Působil už v administrativě prezidenta Reagana. Vychází z přesvědčení, že Spojené státy nemají být součástí multilaterálních uskupení, protože jim svazují ruce. V obchodních jednáních je pro Spojené státy nejvýhodnější, pokud jednají bilaterálně, tedy jeden s jedním.

Spojené státy mají s Čínou značný obchodní deficit a chtějí ho řešit. Hlavními cíli Lighthizera jsou otevření čínského hospodářství odstraněním sazeb a omezení vlastnictví. Dále ukončení čínských praktik, které podkopávají konkurenční výhody amerických podniků tím, že si vynucují přenos technologií jako podmínky pro přístup na čínský trh. Bloomberg nedávno uveřejnil článek, že jde o zveličené obavy, ale budiž. Určitě se bude jednat o výtkách, že Čína uměle podhodnocuje měnu.

Trumpovi se často předhazuje, že by jako odpůrce globalizace chtěl Spojené státy vrátit do éry izolacionismu. To si ovšem Lighthizer nemyslí. Je pro co nejsvobodnější obchod, ovšem za podmínek, které nediskriminují Spojené státy. Rozuměj: žádná mezinárodní organizace jim nebrání uzavřít pro ně co nejvýhodnější dohodu.

Pro otevření trhů nevylučuje ani použít nátlak. Momentálně se hraje s tarify. Čína ale stěží zapomněla, jak si v devatenáctém století Britové a Američané otevírali čínský trh opiovými válkami.
Jak asi bude vypadat americká zahraniční politika inspirovaná Robertem Lighthizerem, předvedl začátkem prosince v Bruselu americký ministr zahraničí Mike Pompeo při příležitosti schůzky ministrů zahraničí EU. Vpředvečer uspořádal Německý Marshallův fond přednášku, jejímž účelem mělo být posílení transatlantické spolupráce. Přednáška se jmenovala Obnovení role národních států v liberálním světovém řádu. Na první pohled je patrné, že se účel a název přednášky diametrálně liší.
Evropská unie je jednotný celní prostor. To znamená, že v záležitostech zahraničního obchodu až na výjimky nevyjednávají jednotlivé členské státy, ale unijní orgány. Jak se dá se základním určením EU sloučit obnova role národních států? Stěží. Posluchači proto museli být napjati.

Pompeo začal zdůrazněním, kolik úsilí po druhé světové válce USA věnovaly vybudování mezinárodních institucí, jež měly pomáhat udržovat liberální světový řád. Muži jako George Marshall věděli, že jenom silné vedení Spojených států podpořené přáteli a spojenci může sjednotit suverénní státy po celém světě, proto vybudovali nové mezinárod ní instituce, aby obnovili Evropu a Japonsko, stabilizovali měny a podpořili obchod. „Společně jsme založili NATO jako záruku bezpečnosti pro sebe a naše spojence. Podepsali jsme smlouvy, které kodifikovaly západní hodnoty svobody a lidských práv,“ začal Pompeo.

A dále řekl – americké vedení umožnilo největší rozkvět lidstva v moderní historii. Zvítězili jsme ve studené válce. Vyhráli jsme mír. Sjednotili Německo. Po skončení studené války jsme však umožnili, aby liberální řád začal korodovat. Někde jsme udělali chyby my, jindy vy a zbytek světa,“ skromně poznamenal Pompeo.

Pak začal upozorňovat na problémy. Multilateralismus se proměnil v samoúčel. Platí, že čím více podepíšeme smluv, tím budeme bezpečnější? Klíčová otázka dneška zní: funguje systém pro všechny lidi na světě? Pompeo pokračoval výčtem selhání: mírové mise OSN se vlečou, mír je v nedohlednu. OSN je zaujatá proti Izraeli. O tom, že sdružuje státy toužící po míru, se dá pochybovat.

Jako člověk z byznysu připomněl, že Světová banka a MMF byly založeny proto, aby pomohly obnovit válkou zničené země a podpořily soukromé investice a růst. Dnes zemím, které nezvládly řízení svých ekonomik, radí úsporná opatření, která brání růstu a vytlačují soukromý sektor.

Brexit budíčkem

Zde v Bruselu EU a její předchůdci přinesli prosperitu celému kontinentu, konstatoval Pompeo. Evropa je největší obchodní partner USA a váš úspěch nesmírně prospěl naší prosperitě. Ale když nic jiného, tak brexit byl politickým budíčkem. Skutečně dává EU přednost zájmům jednotlivých zemí a jejich občanů před zájmy byrokratů zde v Bruselu?

Absenci vedení zneužili špatní hráči ke svému prospěchu – to je otrávené ovoce nedostatku amerického vedení, poznamenal Pompeo. Ostře zkritizoval Čínu za krádeže duševního vlastnictví, vynucování přenosu technologií, omezování trhu a hrubé porušování lidských práv.

Ještě ostřeji zkritizoval Irán a Rusko, kterému vytkl intervenci na Ukrajině, aféru Skripal a dlouholeté porušování smlouvy o omezení raket středního doletu.

Než nakreslíme cestu vpřed, musíme složit účty za dnešní fungování světového řádu, vyzval Pompeo. Podle něj prezident Trump jako principiální realista chápe, že nic nemůže nahradit národní stát v roli garanta demokratických svobod a národních zájmů.

Bezpečný svět trvale vyžaduje americkou odvahu na světové scéně. Pokud budeme ignorovat naši odpovědnost k institucím, jež jsme vytvořili, jiní je zneužijí.

Pompeo odmítl výtky, že Amerika jedná unilaterálně. Musíme znovu potvrdit svoji suverenitu, reformovat liberální mezinárodní řád a přejeme si, aby nám k tomu naši přátelé pomohli a uplatnili přitom svoji suverenitu. Nechceme, aby mezinárodní řád naše občany kontroloval. Usilujeme o to, aby jim sloužil. Amerika hodlá vést – nyní a navždy.

Pod vedením prezidenta Trumpa naše přátelé v mezinárodním systému neopouštíme, naopak, tvrdil Pompeo. Mezinárodní instituce mají pomáhat spolupráci, jež podpoří bezpečnost a hodnoty svobodného světa, jinak musí být upraveny nebo zrušeny, pokračoval.

Při porušení smluv je nutné viníky konfrontovat a smlouvy opravit nebo zrušit. Slova musejí mít závažnost. Naše vláda tedy v souladu se zákonem ruší nebo mění zastaralé a škodlivé smlouvy, obchodní ujednání nebo jiné mezinárodní závazky, které neslouží našim suverénním zájmům či zájmům našich spojenců, prohlásil Pompeo.

Jako příklad uvedl Pařížskou dohodu o klimatických změnách, která by podle něho znamenala, že se z peněz amerických daňových poplatníků budou platit znečišťovatelé v Číně. Místo toho vláda uvolnila prostor pro inovace americkým energetickým společnostem. Bude z toho mít prospěch celý svět, ujišťoval Pompeo.

Opakoval známé věci o postoji USA ke smlouvě s Íránem, zmínil nové projednání smlouvy NAFTA v zájmu amerických dělníků.

Řekl, že americká vláda pracuje na změně fungování Světové banky a MMF, aby zastavil půjčování peněz zemím, které se mohou obrátit na kapitálové trhy, a chce omezit financování rozvojových bank z veřejných peněz.

Ostrou kritiku si vysloužil Mezinárodní trestní tribunál v Haagu. Pompeo tribunál odsoudil, že se snaží vyšetřovat Američany v souvislosti s válkou v Afghánistánu. Hrozba pro Američany může znamenat hrozbu i pro spojence v NATO, dodal. Zeptal se, jestli tribunál skutečně slouží původně zamýšlenému účelu.

Dva roky vlády prezidenta Trumpa podle Pompea ukazují, že ani nenarušuje stávající instituce, ani neopouští americkou vůdčí roli, naopak. V nejlepších tradicích naší demokracie se snažíme semknout vznešené národy světa, abychom vybudovali nový liberální řád, který zabrání válkám a přinese větší prosperitu všem, prohlásil slavnostně Pompeo.

Podporujeme instituce, u nichž věříme, že se dají zlepšit, aby pracovaly v souladu jak s americkými zájmy, tak se sdílenými hodnotami. Uvedl tři: SWIFT, Iniciativu pomáhající bránit rozšiřování jaderných zbraní, a pro USA jednu z nejdůležitějších mezinárodních institucí NATO. Je to pro nás nepostradatelná instituce. Prezident Trump chce, aby každý platil férový podíl a přispěl tím ke schopnosti odstrašit nepřítele a bránit národy našich zemí, uvedl Pompeo.

Nakonec vyzval k odvaze ve vzájemné spolupráci vytvořit mezinárodní instituce, které budou agilní, budou respektovat národní svrchovanost, budou plnit svůj účel a zabrání tomu, aby se mocným zemím podařilo vtisknout světovému řádu neliberální podobu.

Není to chaos

Podle mého názoru se jedná o mimořádně důležitou řeč. Jednání prezidenta Trumpa se často označuje jako chaotické.

Občas se tvrdí, že do mezinárodní politiky zanáší praktiky z realitního byznysu. Vezmeme-li však v potaz teoretické zázemí Roberta Lighthizera a výzvu ministra Pompea k rozbití současné struktury mezinárodních institucí, měli bychom uvážit jiný závěr. Nejde o chaos. Čas liberální hegemonie globalistů střídá čas nebenevolentní hegemonie amerických jestřábů. John Bolton, poradce pro národní bezpečnost, jeden z klíčových zastánců intervence v Iráku, OSN považuje za škůdce.

Spojené státy se rozhodly rozbít multilaterální krunýř a přejít na politiku, v níž mohou co nejvíce využít svoji hospodářskou a vojenskou sílu. Mattisův respekt vůči spojencům nahrazuje Pompeova výzva: Jste suverénní země. Od nynějška na věčné časy povedou suverénní Spojené státy svět k bezpečí a prosperitě. Můžete se suverénně rozhodnout postavit se pod náš prapor.

Alternativa? Uvidíte. Z Pompeovy řeči plyne, že o postbrexitovskou EU Spojené státy nestojí. SWIFT je důležitější, dají se s ním lépe prosazovat sankce. A v NATO Británie zůstane.

Není náhoda, že mluvíme o politické ekonomii. Politika a byznys jsou siamská dvojčata, která se od sebe oddělit nedají. Případ firmy Huawei je názornou ukázkou. Firma dnes disponuje špičkovou technologií za velmi přijatelnou cenu. Nebylo tomu tak vždy. Před 15 lety si několik amerických firem stěžovalo, že Huawei kopíruje jejich výrobky. Některé země ji podezřívají z tak úzkého spojení s čínskou vládou, že existuje nebezpečí zneužití informací, které může mít jako dodavatel technologií k dispozici, i když zmiňované kopírování dat ze sítě Huawei na čínské servery mohlo souviset se sběrem reklamních dat.

Co k tomu říci? Když Eric Snowden v roce 2012 zveřejnil, čím se zabývá Národní bezpečnostní agentura USA, zveřejnil také, že napíchla firmu Huawei a získala zdrojový kód jejího operačního systému. K tomu mají státy tajné služby.

Teď je třeba zvážit několik věcí. Každý stát má právo chránit komunikační sítě, které jsou významné pro jeho bezpečnost. Co když je ale pravým problémem firmy Huawei její technologický a komerční úspěch?

Dokud Čína používala stejnou strategii jako Japonsko a kopírovala, co viděla, USA přesto s firmou spolupracovaly. Byla v nízkoplaceném segmentu produkčního řetězce a americké podniky na tom vydělávaly. Huawei už ale nekopíruje. Co se týče bezpečnosti, zranitelný je každý operační systém Android, nejen ten od Huawei. Že ale šéfové americké armády a zpravodajských služeb nechtějí připustit instalaci sítí Huawei, se dá pochopit. Nemají důvěru k soupeřící velmoci. Ovšem stěží pak mohou namítat něco proti tomu, že si Čína chrání svoji komunikační infrastrukturu.

Cílem USA je zabránit Číně v realizaci strategie Made in China 2025. Podle této strategie vyhlášené v roce 2015 by v roce 2025 Čína měla stát na špičce produkčních řetězců v deseti oblastech, například ve vyspělých informačních technologiích, automatizaci a robotice, letectví, vyspělé lodní a kolejové přepravě atd.

Pokud by se plán podařilo splnit, znamenalo by to, že by čínské příjmy z obchodu vzrostly o miliardy dolarů, protože by se dostala do segmentu, kde se sbírá globální smetana. To už vadí hodně a Spojené státy nechtějí nečinně přihlížet. Vzorem pro čínskou strategii byla německá průmyslová strategie průmysl 4.0 z roku 2011. Každá taková strategie vyžaduje součinnost vlády a trhu.

Jaký Západ si vybereme?

Otázka pak zní, jestli jsou vládní zásahy slučitelné s tržní ekonomikou a neznamenají nepřípustné porušení rovnosti soutěže. Tomu se v budoucnosti bude nepochybně Robert Lighthizer věnovat. Doufejme, že s větší profesionalitou, než v politice předvádějí Mike Pom peo a John Bolton. Benevolentního hegemona proglobálních neokonzervativců střídá Trumpův hegemon, který benevolenci odložil v šatně. Vracejí se časy Theodora Roosevelta „hovoř tiše, ale s kyjem v ruce“.

Jaké z toho plynou závěry pro naši konkrétní politiku? Velmoci nejsou sentimentální, na vděčnost se nehraje. Míchat občanskou etiku do mezinárodní politiky znamená, že jsme se z dějin nic nenaučili. Představa, že když budeme poslouchat na slovo každé přání velkého spojence, on se nám za to odmění tím, že nás ochrání, je zpozdilost. Zažili jsme to v Mnichově, neměli bychom stejnou chybu opakovat podruhé. Vzpomeňme, jaké vděčnosti se dočkali Kurdové.

Pro nás změna americké politiky ovšem znamená zásadní křižovatku. Je těžké si představit, že by Evropská unie bez protestů přijala Pompeův plán na svoje rozpuštění. Vždyť americká intervence v MMF může znamenat kolaps eurozóny. S transatlantickou jednotou je zatím amen. Budeme si muset vybrat jeden ze dvou Západů. Dá se očekávat, že se čeští příznivci prezidenta Trumpa nadšeně postaví pod americké prapory a budou toužit po rozkulačení EU.

Postbrexitová kocovina spolu s latentní krizí eurozóny, růstem nacionalismů a americkým tlakem mohou vyvolat podstatné změny v EU. Západní členové bez britské koule na noze hodlají pokračovat v prohloubení spolupráce a mohou se chtít zbavit kverulantů. Nezdá se mi, že by česká politika, natož veřejnost, byla připravena na otázky, které bude muset v blízké budoucnosti řešit. Jaký Západ si vybereme?

PRÁVO STŘEDA 16. LEDNA 2019 STRANA 7 (Autor je šéfredaktor Listů)