US-část3 Nebenevolentní hegemon

0

 

Jaký Západ si vybereme?
16. 1. 2019
Jak upozornil v Právu Miloš Balabán, v poslední době se stala populární debata o tzv. Thúkydidově pasti. Britský profesor Graham Allison ve své knize Thúkydidova past uvedl, že ze šestnácti výměn hegemonů ve světových dějinách se jen čtyři obešly bez války. Řecký historik Thúkydidés vysvětloval válku mezi Aténami a Spartou tím, že hegemon Sparta sledoval s obavami rostoucí moc Atén a rozhodl se tomu čelit válkou.Teď se k Thúkydidově pasti blíží Spojené státy a Čína. Spojené státy si uvědomily, že mají poslední příležitost Čínu zastavit. Jak to chtějí udělat? Budeme-li si všímat činů americké administrativy a začneme je skládat jako puzzle, můžeme složit obrázek, který nám ukáže, co se asi bude dít dál. V okolí prezidenta Trumpa působilo a působí několik profilovaných osobností, které zřetelně formulovaly principy, na jejichž základě přijali své místo v administrativě.Nedávno na funkci ministra obrany rezignoval generál James Mattis. Ve svém rezignačním dopise napsal: „Během čtyř desetiletí služby jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že se spojenci je třeba jednat s respektem a dávat dobrý pozor na škůdce a strategické soupeře. Musíme dělat vše, co je v našich silách, abychom rozvíjeli mezinárodní řád prospěšný naší bezpečnosti, prosperitě a hodnotám. V tom nám solidarita spojenců velmi pomáhá.“

Vzhledem k tomu, že odchází pro neshody s Trumpem, můžeme usoudit, že prezident jeho stanovisko nesdílí. Pak se ovšem musíme poohlédnout po někom, jehož názory sdílí.

Zde je třeba si na prvním místě všimnout amerického obchodního zmocněnce Roberta Lighthizera. Jeho ekonomické názory prezident Trump sdílí. Lighthizer není žádný nováček. Působil už v administrativě prezidenta Reagana. Vychází z přesvědčení, že Spojené státy nemají být součástí multilaterálních uskupení, protože jim svazují ruce. V obchodních jednáních je pro Spojené státy nejvýhodnější, pokud jednají bilaterálně, tedy jeden s jedním.

Spojené státy mají s Čínou značný obchodní deficit a chtějí ho řešit. Hlavními cíli Lighthizera jsou otevření čínského hospodářství odstraněním sazeb a omezení vlastnictví. Dále ukončení čínských praktik, které podkopávají konkurenční výhody amerických podniků tím, že si vynucují přenos technologií jako podmínky pro přístup na čínský trh. Bloomberg nedávno uveřejnil článek, že jde o zveličené obavy, ale budiž. Určitě se bude jednat o výtkách, že Čína uměle podhodnocuje měnu.

Trumpovi se často předhazuje, že by jako odpůrce globalizace chtěl Spojené státy vrátit do éry izolacionismu. To si ovšem Lighthizer nemyslí. Je pro co nejsvobodnější obchod, ovšem za podmínek, které nediskriminují Spojené státy. Rozuměj: žádná mezinárodní organizace jim nebrání uzavřít pro ně co nejvýhodnější dohodu.

Pro otevření trhů nevylučuje ani použít nátlak. Momentálně se hraje s tarify. Čína ale stěží zapomněla, jak si v devatenáctém století Britové a Američané otevírali čínský trh opiovými válkami.
Jak asi bude vypadat americká zahraniční politika inspirovaná Robertem Lighthizerem, předvedl začátkem prosince v Bruselu americký ministr zahraničí Mike Pompeo při příležitosti schůzky ministrů zahraničí EU. Vpředvečer uspořádal Německý Marshallův fond přednášku, jejímž účelem mělo být posílení transatlantické spolupráce. Přednáška se jmenovala Obnovení role národních států v liberálním světovém řádu. Na první pohled je patrné, že se účel a název přednášky diametrálně liší.

Evropská unie je jednotný celní prostor. To znamená, že v záležitostech zahraničního obchodu až na výjimky nevyjednávají jednotlivé členské státy, ale unijní orgány. Jak se dá se základním určením EU sloučit obnova role národních států? Stěží. Posluchači proto museli být napjati.

Pompeo začal zdůrazněním, kolik úsilí po druhé světové válce USA věnovaly vybudování mezinárodních institucí, jež měly pomáhat udržovat liberální světový řád. Muži jako George Marshall věděli, že jenom silné vedení Spojených států podpořené přáteli a spojenci může sjednotit suverénní státy po celém světě, proto vybudovali nové mezinárod ní instituce, aby obnovili Evropu a Japonsko, stabilizovali měny a podpořili obchod. „Společně jsme založili NATO jako záruku bezpečnosti pro sebe a naše spojence. Podepsali jsme smlouvy, které kodifikovaly západní hodnoty svobody a lidských práv,“ začal Pompeo.

A dále řekl – americké vedení umožnilo největší rozkvět lidstva v moderní historii. Zvítězili jsme ve studené válce. Vyhráli jsme mír. Sjednotili Německo. Po skončení studené války jsme však umožnili, aby liberální řád začal korodovat. Někde jsme udělali chyby my, jindy vy a zbytek světa,“ skromně poznamenal Pompeo.

Pak začal upozorňovat na problémy. Multilateralismus se proměnil v samoúčel. Platí, že čím více podepíšeme smluv, tím budeme bezpečnější? Klíčová otázka dneška zní: funguje systém pro všechny lidi na světě? Pompeo pokračoval výčtem selhání: mírové mise OSN se vlečou, mír je v nedohlednu. OSN je zaujatá proti Izraeli. O tom, že sdružuje státy toužící po míru, se dá pochybovat.

Jako člověk z byznysu připomněl, že Světová banka a MMF byly založeny proto, aby pomohly obnovit válkou zničené země a podpořily soukromé investice a růst. Dnes zemím, které nezvládly řízení svých ekonomik, radí úsporná opatření, která brání růstu a vytlačují soukromý sektor.

Brexit budíčkem

Zde v Bruselu EU a její předchůdci přinesli prosperitu celému kontinentu, konstatoval Pompeo. Evropa je největší obchodní partner USA a váš úspěch nesmírně prospěl naší prosperitě. Ale když nic jiného, tak brexit byl politickým budíčkem. Skutečně dává EU přednost zájmům jednotlivých zemí a jejich občanů před zájmy byrokratů zde v Bruselu?

Absenci vedení zneužili špatní hráči ke svému prospěchu – to je otrávené ovoce nedostatku amerického vedení, poznamenal Pompeo. Ostře zkritizoval Čínu za krádeže duševního vlastnictví, vynucování přenosu technologií, omezování trhu a hrubé porušování lidských práv.

Ještě ostřeji zkritizoval Irán a Rusko, kterému vytkl intervenci na Ukrajině, aféru Skripal a dlouholeté porušování smlouvy o omezení raket středního doletu.

Než nakreslíme cestu vpřed, musíme složit účty za dnešní fungování světového řádu, vyzval Pompeo. Podle něj prezident Trump jako principiální realista chápe, že nic nemůže nahradit národní stát v roli garanta demokratických svobod a národních zájmů.

Bezpečný svět trvale vyžaduje americkou odvahu na světové scéně. Pokud budeme ignorovat naši odpovědnost k institucím, jež jsme vytvořili, jiní je zneužijí.

Pompeo odmítl výtky, že Amerika jedná unilaterálně. Musíme znovu potvrdit svoji suverenitu, reformovat liberální mezinárodní řád a přejeme si, aby nám k tomu naši přátelé pomohli a uplatnili přitom svoji suverenitu. Nechceme, aby mezinárodní řád naše občany kontroloval. Usilujeme o to, aby jim sloužil. Amerika hodlá vést – nyní a navždy.

Pod vedením prezidenta Trumpa naše přátelé v mezinárodním systému neopouštíme, naopak, tvrdil Pompeo. Mezinárodní instituce mají pomáhat spolupráci, jež podpoří bezpečnost a hodnoty svobodného světa, jinak musí být upraveny nebo zrušeny, pokračoval.

Při porušení smluv je nutné viníky konfrontovat a smlouvy opravit nebo zrušit. Slova musejí mít závažnost. Naše vláda tedy v souladu se zákonem ruší nebo mění zastaralé a škodlivé smlouvy, obchodní ujednání nebo jiné mezinárodní závazky, které neslouží našim suverénním zájmům či zájmům našich spojenců, prohlásil Pompeo.

Jako příklad uvedl Pařížskou dohodu o klimatických změnách, která by podle něho znamenala, že se z peněz amerických daňových poplatníků budou platit znečišťovatelé v Číně. Místo toho vláda uvolnila prostor pro inovace americkým energetickým společnostem. Bude z toho mít prospěch celý svět, ujišťoval Pompeo.

Opakoval známé věci o postoji USA ke smlouvě s Íránem, zmínil nové projednání smlouvy NAFTA v zájmu amerických dělníků.

Řekl, že americká vláda pracuje na změně fungování Světové banky a MMF, aby zastavil půjčování peněz zemím, které se mohou obrátit na kapitálové trhy, a chce omezit financování rozvojových bank z veřejných peněz.

Ostrou kritiku si vysloužil Mezinárodní trestní tribunál v Haagu. Pompeo tribunál odsoudil, že se snaží vyšetřovat Američany v souvislosti s válkou v Afghánistánu. Hrozba pro Američany může znamenat hrozbu i pro spojence v NATO, dodal. Zeptal se, jestli tribunál skutečně slouží původně zamýšlenému účelu.

Dva roky vlády prezidenta Trumpa podle Pompea ukazují, že ani nenarušuje stávající instituce, ani neopouští americkou vůdčí roli, naopak. V nejlepších tradicích naší demokracie se snažíme semknout vznešené národy světa, abychom vybudovali nový liberální řád, který zabrání válkám a přinese větší prosperitu všem, prohlásil slavnostně Pompeo.

Podporujeme instituce, u nichž věříme, že se dají zlepšit, aby pracovaly v souladu jak s americkými zájmy, tak se sdílenými hodnotami. Uvedl tři: SWIFT, Iniciativu pomáhající bránit rozšiřování jaderných zbraní, a pro USA jednu z nejdůležitějších mezinárodních institucí NATO. Je to pro nás nepostradatelná instituce. Prezident Trump chce, aby každý platil férový podíl a přispěl tím ke schopnosti odstrašit nepřítele a bránit národy našich zemí, uvedl Pompeo.

Nakonec vyzval k odvaze ve vzájemné spolupráci vytvořit mezinárodní instituce, které budou agilní, budou respektovat národní svrchovanost, budou plnit svůj účel a zabrání tomu, aby se mocným zemím podařilo vtisknout světovému řádu neliberální podobu.

Není to chaos

Podle mého názoru se jedná o mimořádně důležitou řeč. Jednání prezidenta Trumpa se často označuje jako chaotické.

Občas se tvrdí, že do mezinárodní politiky zanáší praktiky z realitního byznysu. Vezmeme-li však v potaz teoretické zázemí Roberta Lighthizera a výzvu ministra Pompea k rozbití současné struktury mezinárodních institucí, měli bychom uvážit jiný závěr. Nejde o chaos. Čas liberální hegemonie globalistů střídá čas nebenevolentní hegemonie amerických jestřábů. John Bolton, poradce pro národní bezpečnost, jeden z klíčových zastánců intervence v Iráku, OSN považuje za škůdce.

Spojené státy se rozhodly rozbít multilaterální krunýř a přejít na politiku, v níž mohou co nejvíce využít svoji hospodářskou a vojenskou sílu. Mattisův respekt vůči spojencům nahrazuje Pompeova výzva: Jste suverénní země. Od nynějška na věčné časy povedou suverénní Spojené státy svět k bezpečí a prosperitě. Můžete se suverénně rozhodnout postavit se pod náš prapor.

Alternativa? Uvidíte. Z Pompeovy řeči plyne, že o postbrexitovskou EU Spojené státy nestojí. SWIFT je důležitější, dají se s ním lépe prosazovat sankce. A v NATO Británie zůstane.

Není náhoda, že mluvíme o politické ekonomii. Politika a byznys jsou siamská dvojčata, která se od sebe oddělit nedají. Případ firmy Huawei je názornou ukázkou. Firma dnes disponuje špičkovou technologií za velmi přijatelnou cenu. Nebylo tomu tak vždy. Před 15 lety si několik amerických firem stěžovalo, že Huawei kopíruje jejich výrobky. Některé země ji podezřívají z tak úzkého spojení s čínskou vládou, že existuje nebezpečí zneužití informací, které může mít jako dodavatel technologií k dispozici, i když zmiňované kopírování dat ze sítě Huawei na čínské servery mohlo souviset se sběrem reklamních dat.

Co k tomu říci? Když Eric Snowden v roce 2012 zveřejnil, čím se zabývá Národní bezpečnostní agentura USA, zveřejnil také, že napíchla firmu Huawei a získala zdrojový kód jejího operačního systému. K tomu mají státy tajné služby.

Teď je třeba zvážit několik věcí. Každý stát má právo chránit komunikační sítě, které jsou významné pro jeho bezpečnost. Co když je ale pravým problémem firmy Huawei její technologický a komerční úspěch?

Dokud Čína používala stejnou strategii jako Japonsko a kopírovala, co viděla, USA přesto s firmou spolupracovaly. Byla v nízkoplaceném segmentu produkčního řetězce a americké podniky na tom vydělávaly. Huawei už ale nekopíruje. Co se týče bezpečnosti, zranitelný je každý operační systém Android, nejen ten od Huawei. Že ale šéfové americké armády a zpravodajských služeb nechtějí připustit instalaci sítí Huawei, se dá pochopit. Nemají důvěru k soupeřící velmoci. Ovšem stěží pak mohou namítat něco proti tomu, že si Čína chrání svoji komunikační infrastrukturu.

Cílem USA je zabránit Číně v realizaci strategie Made in China 2025. Podle této strategie vyhlášené v roce 2015 by v roce 2025 Čína měla stát na špičce produkčních řetězců v deseti oblastech, například ve vyspělých informačních technologiích, automatizaci a robotice, letectví, vyspělé lodní a kolejové přepravě atd.

Pokud by se plán podařilo splnit, znamenalo by to, že by čínské příjmy z obchodu vzrostly o miliardy dolarů, protože by se dostala do segmentu, kde se sbírá globální smetana. To už vadí hodně a Spojené státy nechtějí nečinně přihlížet. Vzorem pro čínskou strategii byla německá průmyslová strategie průmysl 4.0 z roku 2011. Každá taková strategie vyžaduje součinnost vlády a trhu.

Jaký Západ si vybereme?

Otázka pak zní, jestli jsou vládní zásahy slučitelné s tržní ekonomikou a neznamenají nepřípustné porušení rovnosti soutěže. Tomu se v budoucnosti bude nepochybně Robert Lighthizer věnovat. Doufejme, že s větší profesionalitou, než v politice předvádějí Mike Pom peo a John Bolton. Benevolentního hegemona proglobálních neokonzervativců střídá Trumpův hegemon, který benevolenci odložil v šatně. Vracejí se časy Theodora Roosevelta „hovoř tiše, ale s kyjem v ruce“.

Jaké z toho plynou závěry pro naši konkrétní politiku? Velmoci nejsou sentimentální, na vděčnost se nehraje. Míchat občanskou etiku do mezinárodní politiky znamená, že jsme se z dějin nic nenaučili. Představa, že když budeme poslouchat na slovo každé přání velkého spojence, on se nám za to odmění tím, že nás ochrání, je zpozdilost. Zažili jsme to v Mnichově, neměli bychom stejnou chybu opakovat podruhé. Vzpomeňme, jaké vděčnosti se dočkali Kurdové.

Pro nás změna americké politiky ovšem znamená zásadní křižovatku. Je těžké si představit, že by Evropská unie bez protestů přijala Pompeův plán na svoje rozpuštění. Vždyť americká intervence v MMF může znamenat kolaps eurozóny. S transatlantickou jednotou je zatím amen. Budeme si muset vybrat jeden ze dvou Západů. Dá se očekávat, že se čeští příznivci prezidenta Trumpa nadšeně postaví pod americké prapory a budou toužit po rozkulačení EU.

Postbrexitová kocovina spolu s latentní krizí eurozóny, růstem nacionalismů a americkým tlakem mohou vyvolat podstatné změny v EU. Západní členové bez britské koule na noze hodlají pokračovat v prohloubení spolupráce a mohou se chtít zbavit kverulantů. Nezdá se mi, že by česká politika, natož veřejnost, byla připravena na otázky, které bude muset v blízké budoucnosti řešit. Jaký Západ si vybereme?

PRÁVO STŘEDA 16. LEDNA 2019 STRANA 7 (Autor je šéfredaktor Listů)