US-část1 O USA realisticky

0

Jsou USA velmoc jako každá jiná? Nebo jsou nositeli dobra, jak se mnoho spoluobčanů domnívá? 

Nedávno jsem napsal článek, na který jsem dostal řadu reakcí.  Některé byly souhlasné, řada čtenářů měla námitky. Někteří si mysleli, že jsem se zbláznil.

Řekl bych, že reakce většinou vyplývaly z toho, že máme tendenci vidět zahraniční politiku očima liberální teorie. Vychází z toho černobílý svět, ve kterém se střetávají síly dobra se silami zla a důležité je vybrat si tu správnou stranu. 

Proto jsem se rozhodl napsat úvod, abych předešel zbytečným námitkám.

Upraveno z encyklopedie xx——-xx

Optimistický pohled liberalismu na mezinárodní politiku je založen na třech základních přesvědčeních 1), liberálové považují státy za hlavní aktéry mezinárodní politiky.  2) zdůrazňují, že vnitřní charakteristiky států se značně liší a že tyto rozdíly mají zásadní vliv na chování státu  mezinárodních vztazích. Liberální teoretici se často domnívají, že demokracie mají přednost před diktaturami. Pro liberály tedy v mezinárodním systému existují „dobré“ a „špatné“ státy. Dobré státy usilují o kooperativní politiku a sotva kdy začínají války samy, zatímco špatné státy vyvolávají konflikty a používají sílu, aby si prosadily svou.  Klíčem k míru je tedy osídlit svět dobrými státy.

xx——–xx

Liberální teorie mezinárodních vztahů se točí kolem tří vzájemně propojených principů:

1) tvrzení, že prosperující a ekonomicky závislé státy nebudou mezi sebou bojovat,

2) tvrzení, že demokracie mezi sebou nebojují a

3) tvrzení, že mezinárodní instituce umožňují státům vyhnout se válce a soustředit se spíše na budování kooperativních vzájemných vztahů.

Naprosté většině kritiků vadí, že se v článku, který se věnuje zahraniční politice, nezohledňuje rozdílné vnitřní uspořádání zmiňovaných zemí:  Amerika je demokracie, zatímco Rusko a Čína demokraciemi nejsou.  Protože to nezdůrazňuji, považují ho za tendenční. Jenže nikdo nezpochybňuje, že se našinci bude určitě líp žít ve Spojených státech než v Rusku. To, o co jde, je porozumět chování velmocí v zahraniční politice.

Podle mne to mnohem lépe umožňuje realistická škola, která má výrazně jiné paradigma.

Abychom rozuměli politice, musíme se soustředit na to, kdo drží moc a jak s ní nakládá.

 1) Hlavním aktérem mezinárodní politiky jsou státy- i když v poslední době role nestátních aktérů (např. Al Kajdá) roste.

2) Ve vztazích mezi státy neexistuje centrální autorita, ani instituce, které by uměly rozhodovat spory.  Proto zde schází bezpečí a jediný způsob, jakým si mohou silné státy (velmoci) bezpečí zajistit, je neustále posilovat vlastní moc.

Platí varování Athéňanů Mélotským. Silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musí. To jim Athéňané řekli potom, co se odmítli podrobit. Pak vyvraždili muže, a ženy s dětmi odvlekli do otroctví.

3) Na vnitřním uspořádání států málo záleží. Jinými slovy, demokracie a diktatury se v mezinárodní politice chovají přibližně stejně.  Základní důvod, proč tomu tak je, vidí realisté v tom, že státy zápasí o přežití. Jde-li o život, jdou pravidla stranou.

Prof. John Mearsheimer v knize Tragédie velmocenské politiky píše: „cyklus násilí XX. století bude pokračovat daleko do nového tisíciletí. Naděje na mír se pravděpodobně neuskuteční, protože velké síly, které formují mezinárodní systém, se obávají sebe navzájem a soutěží o moc. Jejich konečným cílem je získat dominanci nad ostatními, protože mít dominantní sílu je nejlepší prostředek k zajištění vlastního přežití. Síla zajišťuje bezpečnost a největší síla je největším pojištěním bezpečnosti. Takto motivované státy mají sklon k tomu, aby se střetly. Je to tragická situace, ale neunikne se jí, dokud státy, které tvoří systém, nebudou souhlasit s vytvořením světové vlády. Taková obrovská transformace je sotva realistickou vyhlídkou, a tak konflikty a válka budou muset pokračovat jako velké a trvalé rysy světové politiky.

Proč mi ta teorie připadá přesvědčivá?  Je jednoduchá, a není moralistní. 1) Jakmile se státy začnou dělit na dobré a špatné chlapce na základě morální argumentace, začne to zavánět pokrytectvím a krví.  Velmoci se musí řídit danostmi vyplývajícími z jejich životních zájmů –  například USA se nemohou vzdát Saúdské Arábie, protože ji potřebují kvůli vyvažování situace na Středním východě.  Ale jak se dá morálně obhájit zařazení Saúdské Arábie mezi dobré chlapce?  Nedá. Tak se bude měřit dvojím metrem a pokrytectví pokvete.

2) Moralizace vztahů znemožňuje kompromisy, Kompromis s mravně vadným státem diskredituje. Liberální teorie tedy ztěžuje kompromisy. Třeba intervence v Iráku z roku 2003 byla celá založená na lži jak o hrozbě zbraní hromadného ničení, tak o podílu Iráku na útoku na Světové obchodní centrum.  Přitom byla odůvodněná liberálními argumenty o šíření dobra a svržení hnusného diktátora, druhého Hitlera. Americký Kongres vydal po šesti letech několika set stránkovou publikaci detailně dokumentující ohýbání americké ústavy, které vláda G. W. Bushe použila pro přípravu amerického veřejného mínění na válku s Irákem.

3) Vychází-li realistická teorie z předpokladu, že velmoci se v mezinárodní politice chovají přibližně stejně, ať jsou vnitřně uspořádány jakkoliv, dají se najít společné zájmy, ve kterých je možné hledat kompromisy bez toho, aby byly zatíženy morálním odsudkem. Například realista chápe, že Rusko chce mít sféry vlivu, aby se necítilo ohroženo, a nebude ho provokovat.  Prostě realisticky koncipovaná zahraniční politika je v praxi mnohem méně krvavá. Kvůli hodnotám lze válčit stále. Každý den je na světě někdo porušuje. Životních zájmů je spočitatelně, takže válek je méně.

Prosazovat zahraniční politiku v demokracii přináší další potíž. Velmoci se chovají podle reálpolitické kuchařky, ale nemohou s ní argumentovat na veřejnosti, takové argument by nepřijala. Svoji politiku proto politici na veřejnosti obhajují argumenty z repertoáru liberální teorie. Existují dvě mimořádné události, ve kterých se reálpolitická kalkulace a liberální odůvodnění shodovaly, tou byla účast Spojených států v první a druhé světové válce. President Wilson byl autorem jedné z variant liberální teorie, která nese jeho jméno. Díky jeho 14 bodům vzniklo Československo. Bez účasti Spojených států ve druhé světové válce by vítězství nad Hitlerem a Japonskem zdaleka nebylo jisté. Padesátá léta a okupace v roce 1968 zase určily postoj většiny Čechů k Sovětskému svazu, což se posléze přeneslo na Rusko.

Výsledkem je, že v očích většiny Čechů jsou Spojené státy idealizované. Málokdo si uvědomuje, že se kromě těch dvou výjimečných případů Spojené státy chovaly jako každá jiná velmoc.

Ukažme si na příkladu Íránu jak se USA chovaly po druhé světové válce, kdy se staly nejmocnější zemí světa. Omlouvám se za délku, ale stručně to napsat nejde. CIA vzniká po druhé světové válce. USA se staly velmocí  velmocí, Británie je oslabena. V Íránu se předsedou vlády stal íránský patriot Mohamed Mosaddegh, který chtěl pozdvihnout zbídačelý íránský lid penězi z prodeje ropy, jež do té doby inkasovaly britské firmy, přitom za licence na těžební práva platily směšné částky. Proto po nedohodě majetek British Petroleum znárodnil, ale vytvořil fond na jeho zaplacení. Oslabená Británie už nezvládla svrhnout Mosaddegha sama a požádala o pomoc USA. Prezident Eisenhower a bratři Dullesové ochotně vyhověli. V převratu za pomoci CIA se ho podařilo svrhnout –  dostal nálepku komunisty. Šáh, který pak v Íránu vládl za pomoci kruté tajné policie, nakonec ztratil moc v íránské náboženské revoluci, která nastolila režim ajatolláhů. Těžko se divit, že tento režim nebyl vůči Spojeným státům právě přátelsky nakloněn.

Saddáma Husajna, vládce sousedního Iráku, velmi znepokojily výzvy ajatolláha Chomejního na svržení jeho socialistického baasistického režimu. Když se z pohraničních rozmíšek vyvinula válka, co udělaly Spojené státy? Přesně podle realistické kuchařky začaly podporovat Saddáma Husajna. Kdyby Írán porazil Irák, obrovsky by stoupla jeho moc. Bylo třeba zabránit vzniku regionálního hegemona, a tak Irák všemožně podporovaly. Americké družice sledovaly přesuny íránských vojsk a dávaly o tom Saddámovi včas zprávy.  Zbraněmi ho zásobovaly nejen Spojené státy, ale i Francie, Sovětský svaz a Čína. Německo dodalo zařízení na výrobu hnojiv, na němž Saddám vyráběl chemické zbraně, které ve válce taky používal. Přesto  podpora běžela dál. Když válka v roce 1980 skončila patem, Irák se rozhodl zabrat Kuvajt, aby si zahojil šrámy.  Zde skončila legrace.  Irák by začal disponovat obrovskými zásobami ropy a plynu.

Malá odbočka. V sedmdesátých letech Spojené státy podporovaly mudžáhidy, kteří bojovali proti sovětské intervenci v Afghánistánu.  Vesměs šlo o sunnitské radikály z celého arabského světa.  Značnou část z nich tvořili saúdští Arabové, finanční prostředky také platila Saúdská Arábie. USA jim začaly dodávat rakety Stinger. Dodnes se vedou spory, jestli tím přiměli Sověty opustit Afghánistán, každopádně Gorbačov rozhodl o stažení dřív, než se rakety na bojišti objevily.

Když Sověti v roce 1989 Afghánistán opustili, považovali to mudžáhidové za vítězství nad malým ďáblem. Teď jim zbývalo jenom zvítězit nad tím velkým, tedy Spojenými státy.

Po obsazení Kuvajtu Saddámem Husajnem zorganizovali Colin Powell, velitel štábu velitelů armády USA a Charles Freeman Jr. velvyslanec USA v Saúdské Arábii, rozsáhlou mezinárodní operaci na vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu. Vojenskou operaci vedly Spojené státy, podílelo si na ní několik desítek států a měla souhlas Rady bezpečnosti OSN, včetně Sovětského svazu i Číny. Platily ji země zálivu.

Operace donutila iráckou armádu stáhnout se z Kuvajtu, ale tehdejší americký prezident Bush starší se rozhodl ponechat Saddáma ve funkci.  Jednal podle mandátu OSN, ale mezi americkými neokonzervativci si vysloužil tvrdou kritiku.  Podle původního plánu se americká vojska, která byla rozmístěna především v Saúdské Arábii, měla po skončení operace opět stáhnout. Podle Charlese Freemana však došlo ke změně na politiku dvojího zadržování tehdy nejenom Iráku, ale i Íránu. Freeman to připisuje vlivu Izraele na americkou zahraniční politiku, zejména na neokonzervativce. Znamenalo to dlouhodobý pobyt americké armády na saúdské půdě, kterou mudžáhidové považují za svatou. Vedlo to k pokusu o svržení saudského režimu a k přípravě spektakulárního útoku na Spojené státy.  Proto také z devatenácti útočníků na Světové obchodní centrum jich bylo patnáct ze Saúdské Arábie.

Po útoku Spojené státy prožily šok. Co když jim hrozí útok zbraněmi hromadného ničení? Vláda musí rozhodovat v reálném čase.  Co to znamenalo? Podstatné okleštění dosavadní dělby moci.  Podle ústavy má o válce rozhodovat Kongres.  Exekutiva dostala zmocnění, aby rozhodovala sama. „Vlastenecký“ zákon podstatným způsobem omezil ústavní práva vyděšených Američanů.  USA se proměnily na impérium a vydaly se do „války proti teroru“. Prezident Bush v American Enterprise Institutu hrdě prohlásil “do nynějška psali dějiny jiní. Od nynějška je budeme psát my“. Mezinárodní právo začalo být kazajkou. CIA v rámci války proti teroru začala používat metody, které později kongresová zpráva označila jako mučení. Šířit lidská práva mučením, není to paradox?  Komu z disidentů to vadilo? Žena, která v používání těchto metod neviděla problém, dnes vede CIA. Nejdůležitější zápas se však svedl o to, kdo je za útok zodpovědný. Benjamin Netanjahu, který v té době neměl žádnou ústavní funkci, přesto měl slyšení před kongresovým výborem. Ubezpečoval Američany, že když svrhnou Saddáma Husajna a nastolí v Iráku demokracii, tak pravděpodobně Íránci svrhnou svůj náboženský režim a zavedou demokracii také.

Neokonzervativci aplikovali figuru realistické teorie o „naskočení na vagon“ –  změna režimu v Iráku přivede i země zálivu k tomu, aby se proměnily na demokracie, protože nebudou chtít riskovat střet se Spojenými státy. Tím pádem bude Izrael obklopen demokraciemi, a protože demokracie mezi sebou –  jak věří liberálové – neválčí, bude na Středním východě trvalý mír. Tu argumentaci jsem si opravdu nevymyslel.

PNAC – projekt pro nové americké století, který neokonzervativci vyhlásili v roce 1997, měl jasný strategický cíl.  Zvýšit podstatně výdaje na zbrojení, posílit armádu, konfrontovat režimy, které jsou nepřátelské vůči našim zájmům a  hodnotám, přijmout odpovědnost za unikátní roli Ameriky v zachování a rozšiřování mezinárodního řádu přátelského naší bezpečnosti prosperitě a principům. Naší – rozuměj americké.

Americký mesianismus zase jednou slavil úspěch.  V obou stranách se našel dostatečný počet politiků, kteří program přijali za svůj.  Vždyť jeho implicitní součástí byla starost o bezpečí Izraele. Zděšení klasičtí konzervativci jim začali říkat „strana války“, kvůli jejich ochotě používat spíš vojenskou sílu než diplomacii.  Když došlo k útoku na dvojčata, měli neokonzervativci jasno. Je třeba svrhnout Saddáma Husajna a Střední východ proměnit v demokracie. Americká veřejnost však o vině Iráku přesvědčena nebyla. Nevypadalo to moc logicky, socialista a bojovníci svaté války Islámu?

To, co následovalo, patří ke smutným kapitolám americké politiky a médií. Rozeběhla se obrovská propagandistická kampaň, která měla představit Irák jako životní ohrožení amerických zájmů. Hledalo se jakékoliv propojení mezi Irákem a útokem na WTO.  Když důkazy nebyly, tak se naznačovalo. Vláda lhala americkému lidu o nebezpečí iráckých zbraní hromadného ničení. Ministr obrany Donald Rumsfeld vyhazoval generály, kteří se odvážili v Kongresu kritizovat jeho plány na demonstraci síly americké armády, jak s minimálním počtem vojáků zamete se Saddámovým režimem. Generálům bylo jasné, že nestačí porazit iráckou armádu, ale také udržet pořádek po válce. Viceprezident Cheney si bez ohledu na ústavu vytvořil vládu ve vládě a obcházel standardní postupy expertízy, aby mohl prezidenta a Kongres zásobovat lživými informacemi. Pro zásadní řeč ministra Powella v OSN, která měla organizaci přimět k odsouhlasení intervence do Iráku, nechal Cheney vybírat ze zpravodajských svodek neověřené informace podle klíče, že novináři nebudou moci zjistit jejich nepravdivost dřív, než akce začne. Jeho lidé se zbavovali kritiků i za cenu ohrožení amerických agentů. Jak je možné to tvrdit? V roce 2010 americký Kongres vydal podrobnou zprávu Reigning in the Imperial Presidency, kde je útok na ústavní principy popsán.  Ano, amerického Kongresu. Fake news a propaganda jsou součástí přípravy na válku odedávna, ale z té záplavy lží a dezinformací okolo iráckého tažení se Spojené státy dodnes nevzpamatovaly. Podíleli se na ní i kvalitní novináři, třeba Thomas L. Friedman z New York Times a mnozí další.  Experti, kteří nebyli ochotni se na propagandě podílet, přestali být zváni do hlavních médií.  

USA zasáhly v Afghánistánu hned, jakmile bylo zřejmé, kdo jsou útočníci z 11. září. Putin jim nabídl základnu blízko afghánských hranic a zpravodajské informace, které Rusko mělo od Severní aliance, nepřátel Tálibánu. Čekal partnerství, což asi bylo na naivní, protože Spojené státy se rozhodly vybudovat pozici hegemona. Daly mu to také brzy znát.  Vypověděly smlouvu o omezení protiraketové obrany, což Rusko považovalo za destabilizaci strategické rovnováhy, a rozhodly se rozšířit NATO až na ruské hranice.  O tom se zmiňuji v článku.

Když americká armáda rychle porazila Tálibán, prohlásil Hamíd Karzáí, kterého Američané ustanovili politickou hlavou Afghánistánu, že s Tálibánem začne jednat o politickém řešení konfliktu.  Donald Rumsfeld mu řekl, že v tom případě nedostane ze Spojených států ani dolar hospodářské či vojenské pomoci. Výsledkem je nejdelší válka, jakou Spojené státy ve své historii vedly. Neokonzervativce však Afghánistán nezajímal.  Oni chtěli odstranit Saddáma Husajna, aby mohli rekonfigurovat Střední východ podle svých představ. Nakonec Rumsfeld svou minimalistickou intervenci do Iráku prosadil.  Americká armáda nedala irácké žádnou šanci.  Místo míru a budování demokracie však začala krvavá občanská válka.  Irácká Al-Kajda vedená lidmi, ve srovnání s nimiž byl Osama bin Ládin mírotvorce, vyvolala sunnitsko šíitský konflikt.

Imperiální chování Spojených států vyšlo svět draze. V Iráku zahynulo několik set tisíc lidí, několik milionů bylo nuceno opustit svoje domovy.  Je dobré si uvědomit, že Abu Graib či Faludža nejen udělaly ze šíření svobody a lidských práv pokrytecký paskvil, ale že pokud by se Spojené státy podrobily jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, američtí politici by v takovém případě stáli za válečné zločiny před tímto trestním tribunálem stejně jako Srbové.

Vezmeme-li v úvahu mocenské kalkulace, které stály za uvažováním Washingtonu, musí být patrné, že to s liberální čítankou o demokratických hodnotách nemá mnoho společného. Hegemon může lidská práva hájit, nemůže je vnucovat. 

Není dobré si dělat Iluze. Brání porozumět současnosti, a ještě více přicházející budoucnosti. Prostě Spojené státy jsou velmoc a chovají se podle velmocenské logiky. Není to výčitka, jenom konstatování.